Klárčin blog

About me / O mně

Baby café - má druhá rodina

13 Říjen 2008

Baby café - má druhá rodina

V kategorii Baby café - deníčky |

Dneska to tu na blogu trošku zahltím.

Ráda bych sem vložila zatím čtyři deníčky, které jsem o Klárce vydala na serveru pro maminky, snažilky, těhulky…na serveru, který je pro mě druhým domovem a odkud mám pár nejen virtuálních přítelkyň, ale i spoustu těch,  s kterými se osobně neznáme. Ale tolikrát mě podržely – prostě spoustu holek, které pro mě moc znamenají…

Stránek, které se věnují mateřství, rodině, partnerství…touze po miminku…je strašně moc. Ale Baby café je jiné – je to komunita. Až na velmi sporá vychýlení, která se myslím v rámci této prazvláštní netové společnosti, vždycky vyřeší  a ustojí, je tam nepopsatelná atmosféra.

Děkuju holky vám a děkuji Péťe – Missorce. A Pétě nejen za to, jak je u ní prima, ale za to, že prostě je. Je to vedle mojí jedné „živé“ hihi kamarádky (tím myslím, že se známe ze života a ne z netu) má druhá nejlepší přítelkyně. Za ty roky co se známe jí moc dlužím. Snad jí to jednou nějak vrátím.

Takže vy co na BC chodíte, deníčky znáte, tak je přeskočte. Já je tu ale chci mít, pěkně po kupě, na Klárčině blogu, protože shrnují ty fáze, kterými jsme procházeli a sem prostě patří.  

A navíc je to i poděkování mému milému Bécéčku:) 

Tento článek byl vložen 13. Říjen, 2008 v 9.39 a je zařazen v kategorii Baby café - deníčky. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete jej komentovat, nebo na něj odkazovat z vaší stránky.

Jeden komentář k “Baby café - má druhá rodina”

  1. 1 26. Březen, 2009, Iva:

    Po přečtení jsem měla opravdu hodně smíšené pocity, sama mám dvě děti a když si vzpomenu na narození dcery je mi úzko ještě teď, dcera měla v závěru porodu nedostatek kyslíku, žádný pláč po narození se nekonal, její barva hodně modrá, museli ji ihned křísit, prognóza velmi nejistá, strávila první dny na JIP, kontroly mozku, neurologická vyšetření, no hrůza, v porodnici jsme strávily 14 dnů a byla jsem v takovém stresu, že jsem fungovala jen tak nějak automaticky, dceru jsem neustále sledovala, zda dělá to co by zrovna měla v ten daný měsíc dělat, k tomu neustálé kontroly u neurologa, zda se vyvíjí normálně, stres před každou kontrolou, ještě teď mi tečou slzy, nakonec nás ve 2 a 1/2 letech vyřadili z evidence, ale ještě může nastat porucha v učení až začne chodit do školy. Při druhém těhotenství jsem pořád musela myslet na to, aby se situace neopakovala, naštěstí bylo vše v pořádku. Jsou to paradoxy, někdo má cestu na svět takhle složitou a nakonec je v pořádku a u někoho vše vypadá dobře a nemoc číhá někde v budoucnu… Je to opravdu nespravedlnost, ale člověk s tím nemůže dělat vůbec nic.
    Někde jsem četla, že život není, to co žijeme, ale to co dokážeme vydržet, někdy je to pravdivé až moc… Dnes mám celkově nějakou depresivní náladu, už aby přišlo jaro a hned bude snad trošinku veseleji…

Vložit komentář

nahoru »