<!–texy–>Po přečtení jsem měla opravdu hodně smíšené pocity, sama mám dvě děti a když si vzpomenu na narození dcery je mi úzko ještě teď, dcera měla v závěru porodu nedostatek kyslíku, žádný pláč po narození se nekonal, její barva hodně modrá, museli ji ihned křísit, prognóza velmi nejistá, strávila první dny na JIP, kontroly mozku, neurologická vyšetření, no hrůza, v porodnici jsme strávily 14 dnů a byla jsem v takovém stresu, že jsem fungovala jen tak nějak automaticky, dceru jsem neustále sledovala, zda dělá to co by zrovna měla v ten daný měsíc dělat, k tomu neustálé kontroly u neurologa, zda se vyvíjí normálně, stres před každou kontrolou, ještě teď mi tečou slzy, nakonec nás ve 2 a 1/2 letech vyřadili z evidence, ale ještě může nastat porucha v učení až začne chodit do školy. Při druhém těhotenství jsem pořád musela myslet na to, aby se situace neopakovala, naštěstí bylo vše v pořádku. Jsou to paradoxy, někdo má cestu na svět takhle složitou a nakonec je v pořádku a u někoho vše vypadá dobře a nemoc číhá někde v budoucnu… Je to opravdu nespravedlnost, ale člověk s tím nemůže dělat vůbec nic.
Někde jsem četla, že život není, to co žijeme, ale to co dokážeme vydržet, někdy je to pravdivé až moc… Dnes mám celkově nějakou depresivní náladu, už aby přišlo jaro a hned bude snad trošinku veseleji….