<!–texy–>[…] Přišel černý duben. Duben o kterém píšu tady. […]

<!–texy–>Mirko, to, jestli budou někdy milovat, neví nikdo ani u zdravých u dětí. Co víš co bude za deset let, za rok, zítra. Žít život jinak než většina neznamená, že nešťastně. Ale vím, jak je to těžký. A strachy z budoucnosti se asi nevyhýbají nikomu v naší situaci. Hodně sil. Myslím na vás. D.

<!–texy–>Diny, o to líbání bych se nebála, když bude chtít, určitě to nějak vymyslí:-))))Aby ses ještě nedivila:-)))Pro jistotu si tuhle poznámku někam do budoucna schovej…Posíláme pac a spostu energie, Klárka, Vítek a psí smečka

<!–texy–>Věro - moc děkuju.

Každý takový příběh je pro mě nadějí, opravdu.

Ale pak stačí myšlenka, zatoulaná někde hluboko a stejně , i přesto, že ten kluk je naprosto úžasnej - tak brečím. Protože vedle toho, že si strašně přeju, aby Klárka to nandala statistikám a dospělosti se dožila, tak když se to splní, bude moct třeba někdy milovat?

Bude někdo milovat jí?

Bude se líbat?

Těch otázek je strašně moc a já je tu nebudu rozvádět, ono to moc ani smysl nemá.

Dali jsme se na vojnu, byť nedobrovolně. Tak musíme bojovat. A tyhle myšlenky podlamují nohy.

Strašně bych si přála pro svou holčičku obyčejný naprosto obyčejný život.

Jen aby byla zdravá.

Promiňte, dneska to nějak nezvládám…

<!–texy–>Diny: to si musíš přečíst!

<!–texy–>http://lukasnemecek.blog.idnes.cz/c/53364/Kym-jsem-byl-kdo-jsem-a-kym-bych-chtel-byt.html - tohle jsem právě našla, tak snad Vám to spraví náladu.