Klárčin blog

… kvůli pár dnům učení ;)

Nedá mi to neparafrázovat Pana Včelku (momentálně vede na Kájovo žebříčku nej pohádek, jojo, už osmiměsíční mimino kouká jak mimoň když zazní znělka tohodle moc povedeného dětského filmu).

Zuzka se učíííí – konečně. Konečně to tak nějak v tej devítce přišlo ;) Jinak už bych musela přiznat, že je prudce inteligentní ;)

Jako jediné mé dítě si může tady na blogu přečíst, co o ní píšu, takže to radši nebudu moc rozmazávat, ono se to stejně tak nějak ví, že jo;)

Prostě Zuzi, mám tě moc ráda a i když ses mi narodila docela brzy na dnešní poměry (20 let), nikdy jsem toho nelitovala a jsem fakt šťastná, že tě mám:)

A doufám, že po sobě ten kelímek od jogurtu uklidíš;)

Po vozíčku a židličce je tu další vyřizování.

Postel.

Za hodinku mám domluvený telefon s ředitelem firmy Linet, díky Marcel za kontakt, snad se nějak s p. ředitelem domluvíme a nějaký vhodný pelíšek mi pro Klárku doporučí:)

Určité přestavy mám, co by postel měla mít, mám ale obavy, že do budoucnosti nevidím, a nerada bych pak brečela, že jsme pořídili špatně.

Takže maminky, které máte zkušenosti s pečovatelskými lůžky, prosím, můžete do komentíků písnout postřehy, vychytávky – netýká se to jen maminek postižených dětí, ale třeba se někdo v rámci práce stará o nechodící pacienty nebo má babičku, která musí mít polohovací lůžko. Za každou zkušenost, názor budu moc ráda:)

A uvítám i postřehy k madraci – je mi jasné, že vzhledem k tomu, že se Klárka sama v posteli ani neotočí na bok, že by měla být nějaká asi speciální kvůli případným proleženinám, nebo aby si nedeformovala záda víc, než zvládá nemoc za ní. Díky díky!!!

Dnes budu vkládat svou 69. fotku do Projektu 365.

A chtěla bych poděkovat Jitulindě, a pak Lucce 73 a holkám z FFF za nakopnutí, i za to, že mě jejich nakažlivé nadšení drží u Projektu jak blechu na psíkovi:))

S Projektem jsem spokojenější.

Projekt mě naučil všímat si maličkostí a radovat se z obyčejných věcí.

Díky Projektu mám téměř stále v pohotovosti oba dva foťáky (jeden jsem podědila po manželovi, kvalitní, ale stejně mám radši svou kapsovou FE – dvěstětřicítku;) 

Někdy nevím, co fotit dřív.

Někdy nevím, která fotka je ta nejdůležitější, která pro mě bude i třeba za pár let mít punc toho prožitého dne.

Musím se rozhodnout a hrozně mě to baví.

Myslím, že díky Projektu se i snažím fotit líp (to ale musí posoudit jiní).

Nevím, jestli je to troufalé – ale pokud se nestane nic, co by mi v tom mohlo zabránit, určitě neskončím Projekt tím 365-tým dnem, neboli za 296 dní…

Prostě je to prima nápad a navíc, moc ráda nakukuju i do blogů druhých, baví mě zkoumat co pro ně bylo tou událostí dne, jak se zlepšují a fotí líp a líp…a tak nějak cítím, že jsme si i díky blogům blíž:)

Tak díky neznámému, kdo tohle dokumentování den za dnem s foťákem v ruce vymyslel. Musím říct, že u mě to přišlo v pravou chvíli.