Klárčin blog

Do dnešního odpoledne, do 15 hodin 15 minut jsem byla přesvědčená, že letos fakt nejdu.

Nevynechala jsem prakticky nikdy (až na ty s EU), jako osmnáctiletá jsem to prožívala velmi emočně s trikolorou připíchnutou na tričku (teda aspoň myslím, že mi bylo osmnáct, prostě tak nějak kolem). Později poctivě s hrdostí, která se při každé další návtěvě oné místnosti (a tím nemyslím WC) pomalu vytrácela.

V úterý jsem našla ve schránce lístky. Ve středu a ve čtvrtek dobře posloužili na podpal v kamnech.

V pátek jdu s dětma do školky pro Davču  a proti mně si to rázuje třiaosmdesátiletá maminka mé kamarádky. A s takovou samozřejmostí  mi říká: Už jste byla???

Vůbec jsem netušila, na co se ptá. Na TO by si snad netroufla ptát…takže to bude něco aktuálního…  rozhlížím se kolem sebe a najednou při pohledu na vlajku na našem obecním úřadě mi to docvaklo.

Nene, nebyla… a přemýšlím, jestli mám dodat, že ani nepůjdu.

Kamarádčina maminka mě s úsměvem poplácala po ruce: Já právě jdu, holky už tam byli (holky jsou kámošky podobného mládí jako ona), tak taky přijďte. Pak mrkla na děti a odkolíbala se volit.

A tak jsem šla. Nemohla jsem jinak a neumím to vysvětlit. Ta stará paní byla tou nejlepší agitačkou za poslední roky. I když se mi politika vůbec nelíbí, i když k ní a k lidem, co tam jsou,  mám miliony výhrad – výsledek je, že jsem využila svého práva a možná tak trošku i povinnosti.  

Děti už ležely v postýlkách, Zuzi hlídala a můj muž mě doprovodil. Nevolil. Byla to hezká procházka.