Klárčin blog

Dlouhé zimní dny, jeden nudlí, druhý kašle, a mamince hrozí mašle… tak vyplňujeme čas  vším možným, třeba malováním na ksichtíky ;)

Zima je tady v plné parádě (a taky kalamity nejen sněhové, doplňuju blog až dnes, nejdřív blbnul monitor, pak jsme měnili připojení, nakonec monitor odešel a s ním i kabel od foťáku, ale jak vidno, už zase fungujeme;) )

A tak včera přinesl muž z lesa větvičky, Zuzi před chvílí šípky a já jsem se s prckama pustila do zdobení.

Po chvíli mi Klárka ujela (za vozíček jí brácha přivázal na provázek náklaďák, a long vehicle byl shledán jako zábavnější činnost;) ), Davča zdrhnul do bunkru  ( Kájovo postýlka, kam se dá vlézt po straně a když se dá zezhora deka, je z ní skrýš jak vyšitá)  – a tak jsem na to zůstala sama.

Nějak mi to ani nevadilo. Pohled z okna na tu bílou nádheru, větvičky smrčku i doma ve vázách – teď jdu najít nějaké ty ubrusy, aby to tu už dýchalo předvánoční atmosférou. Protože na Vánocích je nejkrásnější to čekání.

To těšení se.

A tak je to skoro se vším:)

Nemohl se od toho pohledu odtrhnout. Když ho naposled viděl, byl mu sotva měsíc. Pak už přišlo jaro.

Je zvláštní zkusit se podívat na tu bílou nádheru, co se valí z oblohy, očima dětí… Je nestudí, nemyslí na prokřehlé ruce, na to že ještě nevyměnili pneumatiky na autě a že bude ráno třeba odhrabat sníh na chodníku před domem. Žijou tím okamžikem, právě teď…

…a dlouhé minuty jsou (ač jindy akční)  schopné v úžasu a klidu pozorovat to bílé nadělení:)

Tak už je tady.  Musela jsem to zachytit, to se nedalo. Děti ještě v pyžámkách, pozavírala jsem je doma, klíče do kapsy a šup ven.

Byla jsem pryč minutku a ulovila první pozdrav od paní Zimy.

Ten dopis mi dala pošťačka na ulici a já při cestě domů s dětma z nákupu ho nedočkavě roztrhla.

Do dlaně mi vypadl kamínek s namalovaným sluníčkem.

Pak jsem si četla dopis, Davídek kolem pobíhal, Kája požíral spokojeně rohlík v kočárku a Klárka se rozhlížela, jestli nejede nějaký pěkný traktor nebo bagr.

Za chvíli jsem už na čtení neviděla.

Děkuju ti Lucko. Děkuju za sluníčko, které budu mít u sebe, když bude třeba Klárka někde s tátou, nebo s asistentkou, nebo prostě jinde než já.

Když na mě půjdou v noci smutky a nebudu jí chtít budit ani hladit ve spánku, sáhnu po kamínku a třeba pomůže.

Je maličký tak do dlaně, do jakékoliv kapsy,  může být u mě pořád.

Jako tvoje podpora, tvá slova, která mi už pomohla tolikrát.

Děkuju… jak za sluníčko na kamínku, tak i za to, které máš v duši.