Klárčin blog

Tak tohle asi jíst nebudu ;)

Prostě nestíhám psát ani na blog a to je co říct – zítra je oslava Kájíkova ročku  a Zuzčiných patnácti, přijela babička z Pardubic, přijdou i další hosti a já dneska dělala pro obě děti dort, Zuzčin byl skoro hned, je výborný a rychlý, Kájovi jsem poprvé v životě dělala dort z něčeho jako je marcipán, prostě potahovaný a protože jsem neskutečně nešikovná na zdobení, tak jsem se s tím hodně natrápila.

No a do toho běžný den, pekla jsem muffiny, utírala zadečky a tak… na net není prostě čas, až teď.

Tak aspoň fotka dortu pro Káju a věřte mi, je to moje celoživotní dílo – vím, že na to nevypadá, já upeču koláč, buchtu…ale dortová nejsem. Takže tohle je můj vrchol, alfa a omega, první a zřejmě i poslední:))))

PS: Kdyby to nebylo poznat, je to AUTO ;)

Ještě napíšu do zamčených větší článeček, ale tuhle fotku si neodpustím veřejně:)

Teta Eva (Effi, co má Babu:) ), nám poslala balíček a krom jiného tam byl skvělý materiál na foukání!!!:))

Ohromná hromada bublifuků, tolik jsme jich neviděli nikdy ani v regálech v Globusu:))

Navíc – doma doplněné bublifuky nikdy nedělaj takový bubliny, jako ty pravý, koupený – nevíte, čím to plněj?

Takže se u nás foukalo a foukalo a k čemu se ten trénink hodil bude v dalším článku o oslavě, ale nevím, kdy se k němu dostanu – takže jak to půjde, sepíšu to, i jak velkou radost udělal balíček od holek z Kladna nám všem!!!:)

Jsem sice knihomol, ale říct mi nedávno někdo, že budu po nocích číst romantickej slaďák o upírech – tak se mu vysměju ;))

Jenže tahle knížka od Stephenie Meyerové, původně asi psaná pro patnáct a jen o maličko výš…mě chytla a nepustila. A tak už čtu další díl, Nový měsíc.

Včera jsem se po půlnoci přistihla, že brečím a nejde to zastavit. Nechala jsem se tak vtáhnout do děje a do bolavých pocitů hlavní hrdinky, že i když jsem věděla, že je to „jen“ knížka a „jen“ vymyšlený příběh, stejně mě to dostalo. 

Až mi někdo řekne, že právě čte knížku o upírech, už se mu  nebudu smát…

PS: V kinech běží i film, ale na ten nepůjdu. Pochybuju, že filmový Edward má ten svůj pokřivený sladkobolný úsměv tak krásný, jako ten můj v mé hlavě ;)

Chůvička nemusí být vždycky z masa a kostí.

A Lasconka nemusí být zákusek;)

Ale chůvička od Lasconky – tenhle dárek je sladší a milejší než všechny laskonky světa:)

Jedna věta – jedna věta v jedné diskuzi na BC, že do budoucnosti uvažuju pořídit Klárce elektronickou chůvičku kvůli svému strachu, když je nemocná. Když v noci kašle, když má rýmu. Kdyby se nějaký ten hlen zatoulal kam nemá… kdyby se jí špatně dýchalo… noční můra asi všech maminek s dětma nemocnýma SMA. 

Věta, která byla jen povzdechnutím a do asi pěti minut soukromá zpráva. Právě od sladké a milé Lasconky:) Známe se tak nějak že se vídáme, čteme, chodíme na jednu společnou diskuzi, protože máme stejně staré poslední děti (já poslední, u Lasconky tomu tak určitě nebude;) )  Ale neznáme se osobně, blíž určitě ne. A přesto k nám dneska přišel balíček pro Klárku s chůvičkou Nanny.

Chápete to? Já moc ne. Na jednu stranu mě prostě tohle nepřestane dojímat (jak jste na nás hodní, nejen Lasconka), ale dneska moje poděkování patří jí, jí, jí :) Na druhou stranu je mi smutno z toho, že pokrevně bližší člověk se o Klárku vůbec nezajímá. Nebudu konkrétní, ti co nás znají, tak vědí. Netrápím se tím nijak zvlášť, jen v tuhle chvíli to vždycky tak nějak víc vyplyne na povrch a trošku to zatrne.  

Lasconko, moc děkuju!!! Ani neumím vypsat, jak… 

Za chvíli ve 20:00 na ČT2 – Vozíček na cestě vzhůru.

Dojmy napíšu po zhlídnutí;)

PS: Tak dojmy nenapíšu, právě jsem zjistila, že nám nejde ČT2, asi už je přepnutá na to analogový vysílání (nerozumím tomu, jde jen o tenhle program u nás, na jednom vysílači pořád fungoval)

No tak nic nooo…vzhledem k našemu skvělému šnečímu připojení nezhlídnu reportáž ani na netu;) 

Přes den je u nás málokdy ticho;)

Teď co je doma Davča ze školky (doporučila nám to dr. kvůli očkování na chřipku, takže je skoro 14 dní s námi ), skoro vůbec se nepodaří, aby na chviličku zavládl naším domečkem klid a mír:)

Pořád se tu něco pošťuchuje, hádá, pořád tu někdo něco povídá, zpívá, řeší.  Ten tu pobíhá a metá div ne kotrmelce a skoro každý den má deset úrazů o něco, ta sjíždí terény a nohy bráškům a ten ani ne roční tu už běhá jak kamzík, div se taky nepřerazí, leze na postel, aby z ní za chvíli padal po hlavě a taky s prominutím tu svou mrňavou klapačku nezavře;)

Ticho - nevím co to je. Někdy bych si chtěla tenhle pojem osvěžit. A někdy jsem ráda, že ho ta moje skorotrojka nedopustí:)

Já vím, že to možná přijde někomu srandovní. Nebo že ta moje radost je neadekvátní.

Ale mně se prostě strašně ulevilo.

Kdybych neměla tolik načteno, kdyby mí soudný myšlení nezastínil strach, tak by mi asi docvaklo, že je to jen střevní viroza, že to bude dobrý. 

Když Klárka nejedla třetí den, pozorovala jsem jí, když pila. Jestli se jí dobře polyká. 

Že jí bolí bříško mě vůbec nenapadlo!! Měla jsem hrůzu z toho, že se jí zhoršilo polykání, že svaly přestávají fungovat… prostě jsem panikařila…

Díky Lucko, že jsi mě postavila zpátky na zem, a i pak hovor s naší doktorkou  mě uklidnil. Někdy prostě myslím iracionálně, nenormálně, akorát si to bohužel v tu chvíli vůbec neuvědomuju!!

Takže proto mám takovou radost z těch pár piškotů k snídani, plátku sýra (já vím, není to zrovna dieta, ale já měla takovou radost, že si ho vzala!!!)

A z deseti lžic polívky k obědu:)

Bude zase dobře:)

Byla to jen viroza:) Ufff…