Klárčin blog

Vždycky jsem si myslela, že ze smutku se může stát nejhůř to, že člověk nemůže mluvit. Stáhne se hrdlo,  dochází slova, ticho je to nejlepší v tu chvíli. I proto, že by možná jakékoliv slovo působilo prázdně.

Ještě se mi nestalo, že bych nemohla psát. Dneska je i tohle těžké. Budu radši mlčet i prstama. O to víc na tebe myslím, maličký. A na tvou rodinu. Opatruj jí…prosím…

(Děkuju Andree za poslání fotek Alexka. Fotky jsou z 25.12.2008)

Stanu se otrlejší, až se to stane znovu?

Proč to tak bolí…

Před chvílí jsem otevřela email…i na stránkách spinálky byla tahle strašně smutná zpráva…

Ani ne tříměsíční Alexek svůj boj včera prohrál…

S jeho maminkou jsme si vyměnily jen pár emailů, nějak jsme nestihly víc. Bolí to strašně a to vůbec nedomýšlím, jak musí být jí.

Před pár měsíci jsem si po icq psala s Markétou (Wlčicí) a dost mě zasáhlo, co mi tenkrát řekla. Že během souputničení se spinálkou ztratily dva kamarády.  

Poprvé od doby, co víme o Klárčině nemoci, se to stalo. I když jsme o Alexkovi slyšeli poprvé před necelými dvěma měsíci, moc jsme mu drželi palce, radovali jsme se, když papal, obdivovala jsem Andreu a její přístup k diagnoze, jak to od začátku zvládala!!  

Alexku, andílku…až přijde večer tma, zapálíme s dětma svíčku pro tebe… 

A snad se Milena nebude zlobit, že sem vložím její básničku, kterou jsem nedávno našla na netu…holky z BC a asi nejen odtamtud ví, co Milena zažila, ta básnička je strašně, strašně smutná…a já jí od rána nemůžu dostat z hlavy…

Pro moje stejně bolavé přítelkyně

Možná jsou blízko nás,

stačí jen vztáhnout ruku

a dotknou se tě.

Jen vnímat jejich hlas

je pro nás nemožné

v tomto světě.

Třeba je Bůh k sobě vzal

a nejsou sami někde v dáli,

a všechnu bolest sám z nich sňal,

co cítili, když umírali.

Třeba ti tiše hladí vlasy,

když tvoje slzy padají

na fotky, které schovala sis

a prohlížíš je potají.

Protože minuly už roky

a lidé už se neptají,

však ve tvém srdci rána bolí

a nikdy už se nezahojí,

snad až se jednou vaše oči

znovu setkají.