Klárčin blog

Už nevím, co řešit dřív. Ausedačku? Postýlku? (poukaz pořád visí u naší doktorky, už dva měsíce, asi jsem jí přechválila…) Lehátko do vany? Mám uvažovat o standeru, jak nám radí p. Kočová?Co plínky, naučí se Klárka někdy čůrat do nočníku? Jak poznám, že se jí nechce…jak poznám, jestli má tak oslabené svaly, že to prostě umět nikdy nebude???

Já si to vyřeším, jen se na mě ze všech stran hrnou informace, a už je toho moc. Nevidím do budoucnosti, nerada bych pořizovala nějakou zbytečnost. Existuje ale vůbec něco zbytečného pro Klárku?

Třeba ta autosedačka. Když má kloubové vyjíždění, není absolutně vhodná pro dítě se spinálkou. Co já vím jak na tom bude Klárka svalově za rok? Nemůžem si dovolit měnit jí často. Když je vychytaná co se týká klínu a opěrek zad a hlavičky a kdovíčeho, nemá zase to vyjíždění. A potřebujem ho? Teď možná ne, ale kdy? Ta co má všechno je nekřesťansky drahá, to se mi prostě příčí objednávat i kdyby soc. úřad nakrásně přispěl (a že podle telefonu někdy z podzima nebyla ta paní nějaká vstřícná…třeba tam už sedí jiná, že jo)

Postýlka je vybraná, ale mě už nebaví to pořád urgovat. Už jsem kvůli ní volala nejmíň 5×… já tam prostě to razítko doktorky potřebuju no, bez něj mi to v pojišťovně nevezmou. Už se nám do té staré Klárka špatně dává, musí spát s hlavičkou nahoře, nejlepší by bylo trošku i polohovat nohy. Sakra.

Lehátko do vany – zase obchod nad obchody. No ale to snad bude vyřešený brzy.

Stander – zase mě nelomily, ženský jedny. Skolioza mě děsí!!! Začínám si všímat, že Klárka tíhne k jedné straně, já tak nechci, aby se jí páteř ohnula do pravého úhlu, já nechci, aby jí tak polevily svaly, že se v tom jejích chatrném tělíčku bude bůhvíco dít..

A to nemluvím o pravé nožičce, která se začala neuvěřitelně stáčet dovnitř, začátkem února jdem k doktorce, vyfásnem nějaký udělátka na nohy, na rovnání…co když s nima bude nešťastná? Co všechno jí ještě sakra čeká za nepříjemnosti?

Začínám mít pocit, že tohle je všechno začátek. To není pocit, to je fakt. Kdyby tak mohla zůstat takhle maličká a nerůst. Já nehraju.

Dneska jsem se náhodou dozvěděla o jedné mamině co dřív bydlela u nás ve vsi. Má dvě krásné zdravé děti, po porodu druhého se dostavila laktační psychoza. Vím houby co to je, ale v sobě jsem dostala takový tichý vztek.  Dva měsíce se prý nemohla o novorozené miminko starat. Nevzala ho do ruky. Nekojila. Nereagovala. 

Kdyby nebylo její mámy, tak nikdo neví. Muž je musí živit a její máma zajišťovala všechno kolem dětí. 

Někdy mám chuť si taky  nějakou psychozu přivolat. Prásknout s sebou na kanape a týden tu jako nebejt. Neslyšet, nevidět, uzavřít se do svého světa. 

Jenže já nemám mámu, co by tu byla, já si to nemůžu dovolit.

Nemáme vlastně nikoho, kdo by na chvíli, na dva dny byl u dětí a já si mohla vyčistit hlavu. 

Dneska mě nečtěte. Jsem rozlítostněná, jsem naštvaná a jsem sobecká.

Doufám, že dlouho naposledy. 

A jdu si na zítra napsat to lehátko…vyřídit.

Je to takovej malej trik.

Jedno těsto a z něj máte jak večeři na slanou variaci, tak slaďoučký koláč.

Právě jdu na BC šoupnout jak na to – tak tady jen obrazový výsledek.

Kuřecí pizza

a koláč s tvarohem, borůvkovou a višňovou marmeládou

A můžu už dodat i recept :)