Klárčin blog

Už třetí den skoro nic nejí.

Houdě hubený.

Po viroze klasické nás navštívila střevní. Takže dostat nějaký jídlo do toho našeho marůdka se prostě nedaří. Maximálně sní pár křupek. Cokoliv dalšího jí nadavuje.

Až se teď vyspí, dostane vývar z mrkve. Teda jestli nepohrdne. Čaje naštěstí pije, takže dehydratace zatím nehrozí.

Středeční očkování (druhá vakcína na chřipku) a i odpolední rehabilitace padá. Zkoušela jsem vytelefonovat, jestli by někdo nemohl jezdit cvičit s Klárkou k nám, stačilo by jednou měsíčně. No tak takový lidi taky nejsou. Takže s naší nemocností se dostanem na rehabku jednou za půl roku…

Pobavila mě paní z institutu zvaného Poradna krajské rady pro postižené. Chtěla jsem radu, kam se obrátit s tímto problémem a ona mi řekla, že jsou jen poradna, že to mi neporadí:)))

Tak kdo už, že?:))) Nakonec se teda smilovala a něco pustila, ale k ničemu mi to v konečném důsledku nebylo.

Tak to jsou novinky od nás.

Snad je jinde líp.

Zdravější část rodiny byla plavčit:) Pak kdyby se nebudila Klárka co půl hodiny, tak jsem měla noc snů, protože Kája spal 14 hodin!!! bez probuzení:)

Kluci se pořádně vyblbnuli, všechny děti vodu milujou:)

O ten se musím podělit, takže tady je receptík a opravdu  d o p o r u č u j u   :)

Tak takhle se schovává jednička;)

Dneska byla Zuzi na Přijímačkách nanečisto na Stavební průmyslovce.

Zkoušky si zkoušelo udělat cca 150 děcek.

Cestou domů z nich mi Zuzi líčila, jak pokazila matiku, jak tohle a tamto.

Ve tři hodiny jí volala spolužačka.

Na nástěnce visel přehled. Pořadí, v jakém se budoucí případní studenti umístili.

Zuzka byla první!!!!!!!!

Myslím, že jsme se ze šoku ještě nevzpamatovali ;)

Tak teď to už jen zopakovat v dubnu ;)

Konečně ho mám!!!

Soubor Apetitů za první pololetí roku 2008 :)

Nekupuju každý časopis zvlášť – tohle vyjde levněji a mezitím se co je v tu dobu in tak trošku usadí, prostě radši listuju starším vydáním než zrovna tím, co je na stánku:) Je to pěkně po kupě a vypadá to jako velká knížka. Nemám u toho tendence použít listy na podpal do kamen;) Prostě – když se nestane, že mi nějaký soubor unikne, tak paráda (ten z druhé poloviny roku 2007 nebyl k sehnání, béééé).

Teď se ale raduju a hledám inspiraci. Mňam;)

Pan H. je opravdový hospodář.

Jsem ráda, že máme tyhle sousedy. Snad ani ne kvůli medu od jejich včeliček. Nebo pro ta domácí vajíčka. I teď v zimě jich má dostatek na prodej :)

Možná ani ne pro tu spoustu megaostružin, které po dětech v létě posílá (i když už i my jsme jich letos měli slušnou úrodu ;) )

Jemu a jeho paní už bude přes sedmdesát. Oba jsou celý rok ošlehaní od slunce a větru. Od práce na zahradě a v sadech jsou trošku ohnutí – ale možná to má na svědomí i stáří… Pán má ruce, na kterých vidíte na první pohled, že pracují. Paní si asi nikdy nepěstovala dlouhé nehty ;)

Od jara do podzimu je jejich zahrada snem zahradníků. Najdete v ní snad všechno. A i přes slepičky, včelín, prostě drobné hospodářství mají všude neuvěřitelný pořádek.

Znáte takový ten typický obraz českých vesnic: plot na různých místech vyvrácený, tady halabala naskládané fošny, co se budou hodit, v koutě zahrady pod jabloní vysloužilá pračka…no nebudu pokračovat. Tohle u manželů H. totiž nenajdete.

Jakoby všechno má svůj smysl a všechno má svůj čas. I přes tu lopotnou práci si najdou čas na popovídání a úsměv.

Mám sen. Jednou bych ráda, aby země na naší zahradě uměla dávat všem rostlinám, bylinkám, květinám, stromkům…to co potřebují pro život.  Tak jako teď nestíhám, bych se ráda starala o malé hospodářství, čistě pro radost a možná sem tam měla nějaký nadbytek i pro rodinu a sousedy. Nechci mít mozoly a být naštvaná, že pracuju od nevidim do nevidim a co z toho. Chci mít mozoly a za nehtama hlínu, ale chci se u toho smát. Chci mít práce tolik, aby se při ní dalo hezky žít. Jednou bych ráda včelín. Jednou třeba po panu H. přeberu štafetu v naší vsi.

Ale ještě se toho mám spoustu co učit:) A člověk k takové spoustě věcí, které by chtěl znát a umět, si vůbec nepotřebuje platit kursy ve městech a složitě dojíždět. Je toho ještě strašně moc, co mě může naučit život. Příroda. Lidi. Jen tak, že jsou a že se je budu snažit vnímat:)

Jsme asi na hlavu (už nám to bylo párkrát kdekým naznačeno:))), ale tohle je prosím naše myčka nádobí :)))

V kuchyni nemáme přívod teplé vody. A tak si jí nosíme z koupelny v kyblíku.

Bydlíme v domě skoro sedm let a v penězích ten problém vážně nebyl a není. To se tu před lety dělaly dražší rekonstrukce.

Jenže nám to nevadí, kdybych měla někam do žebříčku dát, na kolik procent sním o teplé vodě v kuchyni, tak … tak na půl procenta?

Je to divný. I mně to přijde divný, že mi to ještě neleze krkem. Nebo je to tím, že nádobí myju tak 2× denně a že 2× denně si přinést kýbl není zas taková námaha?

V době myček, sušiček, všemožných udělátek sloužících čemukoliv a usnadňující život?, mi dělá skoro až zvrhlou radost si nosit horkou vodu přes půl domu a camrat jí po předsíni:)))

Je to takový primitivně vesnický ;)

Je to takový, jaký jsme v podstatě i my ;)

Dneska mi mejlíkem přišla milá zpráva. Andrea (maminka Alexka) si založila blog.

Před chviličkou na něj vložila první díl Lexíkova příběhu, díl o jeho narození…plný nádherných miminkovských fotek… a taky obav, že něco není jak by mělo být (jak tohle znám…).

Doporučuju mít na článek aspoň trošku klid. A taky kapesníky po ruce…

Možná to na mě tak působí, protože tolik Andrejiných pocitů znám… možná to na mě tak působí, protože si strašně nepřeju ty kterými procházela i prochází právě teď, zažít…

Andrejko, to ale nic nemění na tom, že jsi neuvěřitelně silná ženská a já jsem moc ráda, že jsem tě poznala. Jsi mi oporou. Tak jako další maminky, s kterými nás pojí ta tři písmena…SMA…

Andrejčin blog najdete buď v odkazech v pravém sloupci nebo když kliknete na slovo blog v tomto článku.