Klárčin blog

Tento příspěvek je chráněný heslem. Pokud jej chcete zobrazit, zadejte své heslo:

Heslo:

Dneska jsme odpoledne jely jen já a Klárka do Plzně na doočkování proti chřipce (už to mělo dávno být, ale nemoce tu druhou vakcínu zpozdily…)

Kluci zůstali doma a my měli dámskou jízdu. Sice protknutou pigárem, ale Klárka byla statečná, ani se nerozplakala a to ani tiše, jak to umí. Slzičky zadržovala statečně a opravdu nevyklouzla ani jedna. Kočička moje…

Celou cestu do Plzně nezavřela pusu. Tomu by asi uvěřil málokdo, kdo k nám přijde, protože jakmile dorazí někdo na návštěvu, naše Lady se všeho dožaduje jen pomocí posunků a neartikulovatelných zvuků;)  Takže komentovala auta, autobusy, tramvaje, fascinoval jí v čekárně jako živý bacil (vypadal fakt děsně, i já jsem  měla nutkání do něj píchnout prstem, jestli se nepohne, byl asi půl metru velkej!!! – reklama na vakcínu Trivirac nebo co:))) 

Cestou zpátky od paní doktorky jsme se stavili v Globusu Kájíkovi pro kaše a pro plenky pro obě Káčka.  Klárka drandila na vozíčku a byla spokojená, pak nahlásila hlad, muselo se pro sýrové bulky.

Musím se občas smát, jak ty lidi koukaj. Já chápu, že takhle malej vozík není k vidění často. Beru i že jsme s Klárkou fakt krásný, takže to člověka asi trkne:))) Ale někteří Plzeňáci u toho zapomínaj i zavřít pusy, že by člověk o ně mohl mít strach, že jim do ní  něco vlítne (jestli my nemůžem za tu epidemii chřipky na Plzeňsku, to se to množí jedna báseň ;) )  Ohlížej se div neporazí bankomat a podobně. Vážně nepřeháním. Zlatá naše víska, kde nás každý zná a nikdo na nás nezírá ;)

V autě cestou zpátky jsme zpívali jak českou klasiku (Skákal pes), tak i hity z Mamma Mia (Hany Hany lalalalala:))) ), Klárku to doost bavilo asi sedm kilometrů, pak zavelela: Maminko dosss!!! A pšššššš!!!!

Bylo to fajn, i přes to pigáro. Užili jsme si náš pidivýlet:) A zase jsme se rádi vrátili k našim klukům a do domečku:)

Bylo jaro. Psal se rok 2007. Doma jsme měli tři děti, nejmladší holčičce bylo devět měsíců. Racionálně bylo v našem domečku dětí dost, víc než je běžný průměr. Racionálně to byla konečná.

Nechodím normálně na rodící diskuze (myslím diskuze na Baby café, kde se právě rodí ;) ), ale v tom dubnu roku 2007 jsem nemohla odolat. Dubnová extraliga (to je jejich název, já si ho nevymyslela:)) mě vábila jako včelku rozkvetlé poupě. Jak to jindy nedělám, tenkrát jsem tam doslova visela a hltala to jejich rození a ty voňavé uzlíčky asi záviděla? Nevím…

Tenkrát jsem napsala básničku svému čtvrtorozenému, který nikdy neměl být, jen v mých snech…

.............­.............­.............­.............­.............

Přání

Pro ten dotek vlhké kůže

Pro tu lásku, která může

Pohltit mě celou

.............­.............­..............

Pro tu bolest narození

Pro ten pláč co pláčem není

Pro to být zas tebou

.............­.............­..............

Pro ten pot i pro ty slzy

Pro to dlouho, pro to brzy

Pro tu souhru těla

.............­.............­..............

Pro ty oči které vidí

poprvé, ne naposledy

Bych to zase chtěla

.............­.............­..............

Rozum káže, rozum velí

silné řeči klamou

sen je prostý, jako život

být počtvrté mámou…

.............­.............­.............­.............­.............

Nevím, no tušíme, jak se to asi stalo, ale určitě to nebylo cílené. Měsíc na to nám selhala antikoncepce. V šoku jsem 20. května 2007 zírala na test, sbírala jsem odvahu to manželovi říct – pralo se ve mně chtění a nechtění, nevěřila jsem svým očím a pár hodin jsem byla v pěkném šoku (Cifko? ;) )

Trvalo asi týden, než jsme to vydejchali oba.

Pak už jsem se začala těšit :)

A v červenci jsem ti napsala básničku…

.............­.............­.............­.............­.............

Kájovi, když byl ještě v bříšku (13tt)

Možná čára v mojí dlani

možná v očích psáno mám

Možná stačí jedno přání

Už tě skoro, skoro znám.

.............­.............­..............

Možná zázrak, možná touha

Možná osud, mám to tam

Možná vteřinečka pouhá

Stačí a já rozkvétám.

.............­.............­..............

Jedna cesta nás teď pojí

Ještě půlrok zbývá nám

Kdy jsme oba podobojí

Kdy jsem ty a já nás mám

.............­.............­........

Možná je to prostě dáno

Možná to tak mělo být

V knize osudu je psáno

Miminko že budem mít

.............­.............­..............

Počtvrté jak napoprvé

Tvoji cestu proklestím

Láskou, i s tou troškou krve

O co jde už dobře vím

.............­.............­..............

Počtvrté jak napoprvé

Se do očí podívám

Uvidím v nich kousek sebe

…

Možná taky modré z nebe

…

Všechno všechno bude tam…

.............­.............­.............­.............­.............

Měsíce utíkaly jako voda. Podzim pryč a přišla zima. 23. ledna 2008 byl tvůj termín porodu.

Nechtělo se ti na svět. Natahoval jsi pobyt v bříšku jak to jen šlo:) 

Těšilo se tu na tebe tolik, tolik lidí:) Já, táta, starší velká ségra, bráška, rok a půlletá Klárka, babička a dědové, tety, strejdové…celá rodina:) Těšilo se na tebe taky spousta tet z BC, podívej, TADY jsi měl i svůj speciální čekací deníček:)

Kdopak by čekal, že se Námořníčku nás maličký, vylodíš až v únoru :)

3.2.2008 v 9:44 jsi vplul do našich životů padesát centimetrů dlouhý a 3560 gramů těžký :)

(Námořníček byla tvoje přezdívka v bříšku, ale pssst, nikdy ti asi nepovím, jak vznikla, leda až ti bude osmnáct :))

Byla opravdu sranda, že jsi v porodnici vyfásnul takovouhle slušivou košilku:))

A tady jsme spolu…povím ti, to už snad ani není pravda…

Když jsi se narodil, byla zrovna tvoje nejstarší ségra moc zamilovaná, poprvé. Davídkovi se blížil čtvrtý rok a byl to pěkný rozumbrada. Klárka byla tak maličká…o její nemoci jsme neměli ani tušení, doufali jsme v nějakou formu myopatie a cvičili 6× denně doufajíc, že se rozchodí… Když jsi se narodil, ještě jsem moc nechápala, jaký bude tvůj úkol v naší rodině krom toho, který se nabízel – že budeš prostě naším benjamínkem, naším nejmladším miminkem…

Jenže tvůj úkol na tebe teprve čekal.

A já nepřestanu být vděčná osudu, že jsi mezi nás přišel.

Bez tebe bych to v dubnu nezvládla.

Když přišla ta zpráva o Klárčině nemoci, držela jsem v náručí dvouměsíční miminko. Které potřebovalo pít, potřebovalo chovat, potřebovalo mě celou.

Ty jsi mě zachránil. Zachránil jsi mě pro vás všechny. Musela jsem si díky tobě, tvým sourozencům i tvému tátovi zachovat rozum, i když jsem měla milion chutí utýct před celým světem a nebýt.

Byl jsi maličký, vážil jsi asi pět kilo a několik dní i nocí jsi měl mokrou hlavičku od mých slz. Nezapomenu, jak jsem tě kojila a slzy tekly a tekly…Zuzka chodila kolem jako duch a občas mě pohladila, Davídek kolem skákal a netušil, co se děje. Klárka se jen dívala. Manžel mlčel. Byla jsem ráda, že mlčí, museli jsme to všichni nějak zažít.

Ty jsi tu byl, jako moje naděje. Byl jsi tu, abych měla sílu jít dál. Pak ti taky brali krev, aby se zjistilo, jestli SMA nemáš taky. Bylo to strašné čekání. Druhý typ jako má Klárka by nikdo takhle brzy nepoznal. Jako jsme to nepoznali u Klárky.

Jsi zdravý. Jsi další brácha, silnej brácha, kterého tu Klárka má.

Dneska máš rok. Ale už jí uvezeš na vozíčku a když tě chce předběhnout třeba na chodbě v předsíni, drze jí odsuneš, abys byl první ;) Hodně jíš a rád jíš, asi abys jednou mohl sestřičce pomáhat. Je ti rok a když ti řekne: Kájo, dej a ukáže na hračku, podáš jí jí. Je ti rok a dokázal jsi, i když jsi byl miminko, tolik věcí!!!!

Námořníčku, krásné narozeniny!!!:) První narozeniny:)