.............­.............

Jsou čtyři měsíce moc nebo málo? V životě člověka asi chvilička, ale měřeno životem človíčka malého je to pěknej kus času. Nám rodičům ty čtyři měsíce, co jsme se museli poprat s pravdou o Klárčině nemoci, utekly jako voda a přitom byly nejdelšími v našich životech.

I když – Klárka si sotva uvědomuje že bylo nějaké Předtím a že je nějaké Potom. Je s námi, uprostřed své velké rodiny a ubíhající dny jí nic neříkají. Možná si víc užívá víkendů, kdy je s námi doma víc i táta, ale jinak je pro ní čas asi veličinou dost neznámou.

Do včerejška.

Protože včera i ta naše malá dvouletá princezna zaznamenala velikou změnu.

Možná je to její druhý největší den v životě, hned po jejím narození.

Dostala nožičky – pardon, kolečka :)

Navždycky bude v naší rodinné kronice zapsáno, že 15. srpna 2008 v jednu hodinu po poledni se Klárka vydala poprvé po svých. Do statistiky by nezapadla, ve dvou letech a dvou měsících ;)

Začala objevovat svět, sama měnit směr, mohla odejít (pardon odjet) z pokojíčku, když jí máma naštvala ;) Mohla si sáhnout na dvířka pračky, otevřít je, zavřít. Dlaní přejížděla po zdi v předsíni a přitom nebyla v mé náruči. Dotyky. Volba. Svoboda. Nevěřící oči. Slabé a přitom tak šikovné ručičky, které otáčí kolečky a ty poslouchají a jedou, kam se jejich majitelce zachce.

První touha jí vyvezla do předsíně a pak neomylně k domovním dveřím. Máma otevřela. Prší. Tolik, tolik chtěla jet SAMA ven. Asi minutu zklamaně kouká do deště, sbírá síly k protestu, zkouší přejet práh. Pak to vzdá a otočí se. Tvářička se zase rozzáří a už si to drandí do kuchyně :)

Klári, tak hodně šťastných kilometrů a hlavně bez nehody!!! :)