Klárčin blog

Nestíhám prostě a dneska v rámci duševního relaxu jsem si naordinovala po osmé hodině večer kafe a alkokoktejl u sousedky – díky Kačko!! ;)

Takže píšu až teď a nebude to moc dlouhé, neb ráno vstáváme brzy – kluci jedou nach Přelouč na oslavu narozenin za babičkou a my se Zuzi do Plzně za Klárkou (Zuzi teda nemůže dovnitř, tak bude mít do oběda u mojí mamky svůj program, pak se sejdem tam, pak zase zmizím za Klárinkou) a večer prosím jdeme se Zuzkou na dámskou jízdu asi do kina a na pizzu nebo tak něco ;)

Pak už teda zase musíme jet dom za ovečkama, halt povinnosti volaj, i psíci budou mít hlad … no jak říkal Malej Princ – jsme zodpovědní za to, co si k sobě připoutáme:)

Asi je z mého psaní patrné, že mám dobrou náladu a tak je jasné, že je na tom Klárka dobře!!:) Dopoledne u ní byl tatínek, pohodička, stavěli puzzlíky  a tak, odpoledne jsme si malovali …

(vzadu kouká Erik, asi čtyřletý klučík, který se už hooodně nudí, a tak jsem dneska vymýšlela trošku činnost i jemu:)))

… svačili …

  … četli, cvičili, koupali se (vzala jsem sedátko do vany, tak to bylo i pohodlnější) a bylo to moc prima. 

Tady dělá čáry máry fuk, pod kelímkem mizí a znovu se objevuje piškot ;) Aneb příkaz k zavření očí zní: Mami, ty oči!!! 

A tady Klárku zaujala pohádka, to už byla unavená …

Díky moc, že na Klárku myslíte, věřím, doufám, že po víkendu už půjde domů – zítra mi držte palce, budu se ptát paní doktorky, jak to vypadá … Klárka krásně jí, pije, čůrá a tak…nemusím asi rozvádět ;) 

Hezký prodloužený víkend, tady zuří bouřka, odklepnu to a vypínám počítač radši :)

Macešsky jsem Kájíkovi pustila Pana Včelku (jeho oblíbená pohádka u které ani nedutá), Davídek ještě spí, tak než začne kolotoč, rychle napíšu jak bylo včera.

Když v devět ráno dojel manžel do nemocnice, Klárka spala – no a když se probudila, tak … hned v druhé větě mu řekla: Já už budu hodná, tatínku:)) Takže moc věděla, že ho den předtím pěkně potrápila;)

Aby se to ale vyvážilo, pro jistotu včera nekomunikovala vůbec se sestřičkama, když jsme tam nebyli. Její protest se zaměřil na ně, takže nevypila ani deci, musela dostat kapačky (v noci) …přitom tátovi pije a když jsem přišla před druhou hodinou já, tak vyžahla 250 ml na jeden zátah, jakou měla žízeň. Ale od sestřičky si neveme, to by se zadala…

Když tatínek odešel, spala prý až do chvíle, než jsem přijela já. Tak aspoň že tak. Od paní doktorky jsem se dozvěděla o tom, že vlastně nemá ani tak bronchitidu, ani zánět močového měchýře (to prý špatně indikovala ta pondělní zhuštěná moč), ale zato oboustranný pneumokokový zápal plic. Ložiska byla malá, zápal v začátku, ale je tam. Takže díkybohu, že jsme v nemocnici … A žádná intuice mě nevedla, jak někdo psal v komentářích, na svou intuici se spoléhat nemůžu, kdyby bylo na tý, tak je Klárka doma a něco jsme hodně zvorali…

Odpoledne s Klárinkou uteklo jako nic. Inhalace, cvičení, jak dechové, tak jsme masírovali a protahovali nožičky. Pořád jen leží nebo sedí, není to dobré, už aby mohla na vozíček aspoň… Měřili jí saturaci – tak už vím, hodnoty měla k 97, takže v pohodě :)

Koupali jsme ve vaně, se sestřičkou, zvládlo se to…

Pořád byla v pohodě, dokonce slíbila, když viděla dvě miminka, co leží s ní na pokoji, že bumbají od sestřiček z lahvičky, že se nedá zahanbit a bude taky pít (haha) – ale loučení … no řvala jsem ještě křižovatce na Košutce, jak jsem pořád slyšela její pláč a … maminko , já chci domůůůů …

Naštěstí na té křitovatce jsem si vzpomněla, že mám u kamarádky něco pro děti a tak jsem jí zavolala, že za chvíli si pro to přijedu a pak že musím hned jet pro děti k babičce (babička včera hlídala kluky, byla tam i Zuzi a všichni si to podle toho co říkali, moc užili:) ), a z telefonu se ozvalo něco tak strašnýho. Jakoby mutace mimozemšťana s vrzající trubkou od topení. Tak jsem to naštvaně, jak jsem byla v tom rozpoložení, vypla a nadávala na jejího puboš syna, co zase blbne asi s nějakým spolužákem, že asi mají její mobil.

U kamarádky jsem zjistila, že ztratila hlas a to skřehotání bylo její – už dlouho jsem se nesmála přes slzy tak, jako včera, to by mě fakt nenapadlo, chuděra…ale v danou chvíli prostě šly emoce ven a já měla záchvat smíchu…

A pak že nejsem zralá na psychiatra ;)

Právě mi hrozně chybí…

Volala jsem do nemocnice, jestli ten pláč, když jsem odcházela, trval dlouho. Prý ne. Nevím, jestli jim mám věřit, asi jsou tak zvyklý to říkat, radši… Teď už prý spinká. 

Víc napíšu později, teď dám tři fotky.

První je skoro hned ze začátku, když jsem přišla. 

Druhá je unavená po inhalaci, cvičení a koupání.

Třetí – přišel jí balíček od tety Matap (které jsem to zatím neprozradila, protože jsem chtěla poděkovat právě nejvíc fotkou:) ) V balíčku byly bodýčka (nedávno jsem si v jedné diskuzi stěžovala, že sehnat větší bodýčka je docela problém, nějak moc se nepočítá s tím, že i tak dlouhým holkám jako je Klárka by se mohly hodit) a nádherná uháčkovaná čepička:)

Je mi krapet smutno z více věcí, tak nevím, jestli se dneska ještě dostanu k líčení dneška. Ve zkratce: Klárka má pneumokokový oboustranný zápal plic, atb zabírají, k večeru jí teplota zase stoupá, ale bude dobrá. Zánět močových cest se naopak nepotvrdil.  

Ale je tak nějak toho víc, čeho je mi líto, tak hodím fotku a jdu někam … asi do vany to vypustit nebo co … 

.............­.............­..............

PS:  S tím zápalem plic fakt netuším, dr. mi vysvětlovala, že v Privamedu to nepoznali a popsali špatně, ve výsledcích z krve že jim snad vyšlo něco, co poukazovalo na zápal plic, tak poslali snímek na kontrolu k jejich dětské rentgenoložce a ta potvrdila oboustraný zápal plic. Že to způsobil pneumokok – já už fakt nevím, radši nad tím nepřemýšlím… musím to nastudovat, co to znamená, co do budoucna, jestli jí půjde nějak uchráni… to jen na dovysvětlení… 

Tak fotka z nemocnice mi dneska sice nevyšla (a že by byla optimistická, fakt mě to mrzí), tak jsem aspoň ofotila dechové cvičení, které jsem se dneska učila s rehabilitační sestrou.

Abyste si zamasírovali, vůbec nepotřebujete mít dítě nemocné spinálkou, bohatě bude stačit, když bude kašlat ;) Pokus o ftip ;) 

A ty cviky vespod na záda – na ty ani nepotřebujete kašel. Když třeba namasírujete manžela, krásně se mu uleví a zatuhlá záda poleví ;)

Ve stejném duchu se může i míčkovat – o tom víc příště, teď už mi padaj víka, jdu to zalomit, dobrou noc:) 

Klárka umí překvapit.

Nejdřív překvapila ráno svého vlastního otce. 

Jakoby ho trestala za to, že jsme jí tam nechali:( Nekomunikovala, nespolupracovala, nemluvila, nechtěla pít, nechtěla nic, pobrekávala a nakonec chtěla spinkat. 

Z návštěvy v nemocnici se mi vrátil vyčerpaný chlap – takže jsem logicky čekala, že to ve stejném duchu bude pokračovat po obědě.

S malou dušičkou jsem vstupovala před druhou hodinou na JIPku.  Špicovala jsem uši, jestli neuslyším její pláč. Svýma dioptrickýma očima jsem hledala vřeštící červené dítě – a ono tam nebylo!!! V Klárčině postýlce, opřená o koječák, se usmívala jako sluníčko – no jasně že Klárka ;)

S něčím si hrála, a když jsem přišla, tak mi řekla: Ahoj maminko, ty si tady???? A od té chvíle prakticky nezavřela zobáček:)

Sestřičky mi říkaly, že celé dopoledne byla protifka, litovaly tatínka, že ho pěkně trápila. Nechtěla pít, nechtěla jíst, nechtěla nic, pobrekávala. Pak na hodinku usnula a od té chvíle zlatá. Povídavá, usměvavá, nějakému panu doktorovi pořád cpala piškoty, s tetou sestřičkou mi říkala, že se už kamarádí :)

Spolu jsme zvládli vypít skoro 200 ml čaje (ale horko těžko, nepoznávám jí, a to je její oblíbenej šťávovej), snědla půl misky polívky, celou přesnídávku (kterou doma NIKDY!!!) a půl misky bramborové kaše k večeři. Zvládli jsme si odcvičit sestavu na dýchání s rehabilitační sestřičkou, zvládli jsme udělat bobek (omlouvám se za mateřský plurál a doufám, že nás nečte paní Jánská z Instinktu, můj ten bobek fakt nebyl!!!:))) a nakonec jsem Klárku otřela a celou omyla (s hadičkama si do vany netroufám a nemají tam žádné lehátko, prostě nevím, jak bych jí udržela).

Myslím, že taky konečně pochopila barvičky, naučila se zpívat  Já mám koně, vraný koně :) Zopákli jsme si naší škálu básní a písní a sestřičce cvičící vyjmenovala i naše ovečky: Dádovo Mantin, moje Klálka, Zuzanky Aničkaaa a Kájovo je Sena :)))

Bylo to fakt moc fajn až na uslzený konec, začala být v půl šestý unavená, hodinka spánku jí nemohla stačit a asi jí vyčerpala i domácí škola s vlastní matkou ;) Za celou dobu nezakašlala, až večer zase začala, myslím, že jí i stoupla maličko teplota.  Moc chtěla spinkat a přitom nechtěla, abych jí neodešla… snažila jsem se jí to vysvětlit, ale byla na nějaký chápání tohodle už unavená…

Volala jsem do nemocnice v osm hodin a prý hudrovala asi dvacet minut, když jsem odešla a pak usnula a pořád spinká :)

Je to naše statečná holka. A ne že ne ;)

PS: Slíbila, že zítra už bude na tatínka hodná ;) Tak jsem zvědavá ;))) 

PS2: Foťák jsem zapomněla doma a dneska jsem teda litovala, ty její rozzářené oříškové oči … snad zítra nezapomenu. 

Dnešní noc byla Klárka poprvé, co je na světě, někde bez nás. Akorát že to nebylo třebas u babičky…

Když jsem volala v osm večer, až do sluchátka jsem slyšela její pláč…

Prý celou pohádku byla hodná a koukala, pak skončila, tak se po mně začala shánět – a máma nikde…

Když volal hodinu na to manžel, už spinkala.

Ráno mi řekli, že noc byla v pohodě (no budu jim věřit, co mi zbývá?), teď už je na cestě k ní tatínek:) Veze jí koječák, aby mohla občas sedět a taky jako záchranu, když je na nočníku. Veze jí její nejoblíbenější knížku O moři. Klárka umí pojmenovat a ukázat mořského hada, pilouna, mečouna … tak třeba ohromí sestřičky ;)

Po obědě jedu za ní, přijde mi tam naučit další dechové a rehabilitační cviky sestřička specialistka – toho není nikdy dost.

Hezký den všem a děkujeme, jdu juknout, jak Madlenka bojuje, té už bychom moc přáli, aby jí pustili domů!!!!

(Včera Klárku při příjmu vážili a ta viroza jí vážně dala zabrat, má už jen jedenáct kilo :( – skoro ve třech letech, beruška moje a přitom je docela dlouhá… kéž by se nám podařilo jí maličko posílit, je tak slaboučká …)

Fotit jí přímo v nemocnici, jak tam tak ležela, napojená na kapačky – to jsem fakt sílu neměla… 

Tak jsem po návratu domů vyfotila aspoň její postýlku, dneska jako před rokem – prázdnou …

Klárka leží v Nemocnici sv. Jiří přímo v příjmovém pokoji na polointenzivní péči,  je tam asi dalších šest postýlek, sestřiček je tam spousta, paní doktorka tam má svůj stůl a počítač a na hlavní stěně je obří obrazovka, kde dětem promítají pohádky.

Doma jsme se dohodli, že za ní budeme na střídačku jezdit, postel bychom u ní teď nedostali, leda v pokoji v prvním patře. Takže už za ní zpátky nejedu, zítra ráno za ní pojede tatínek, pak se na její polední spánek vrátí a odpoledne budu u ní do večera já. 

Nemám z toho nejlepší pocit, nebylo lehký to takhle rozhodnout a je mi strašně smutno :(

Jenže ve stávající situaci je to prostě snad to nejlepší a do budoucna – Klárku čekají zřejmě časté hospitalizace a čím dřív si zvykne, tím líp. Tahle nemocnice je zaměřená na respirační nemoci a je malá, taková sympatická, p. doktorka i sestřičky na mě udělali skvělý dojem. Bude moc fajn, když si Klárka zvykne, když si je bude pamatovat … a oni jí… Nejtěžší pro mě asi dneska bylo naučit je, jak s ní zacházet… 

Já dneska toho asi moc nenapíšu, strašně mi třeští hlava … dochází mi slova a hlavně mi dochází, jak moc nám spinálka změnila život (Klárka je sice přijatá i kvůli inf. moč. cest, obávají se i infekce ledvin … , ale zároveň jí budou odhleňovat, nasadili jí atb i na bronchitidu a bude  k ní chodit rehabilitační sestřička a cvičit s ní, aby byla co nejdřív poslechově čistá a bez hlenů…)

Prostě nemocnice, jak mě varovala Markéta, se stane naším druhým domovem… musím to přijmout, mám s tím asi největší problém já sama…

Když jsem odcházela, Klárka ležela v postýlce a přes hlavu mi koukala na tu obrazovku, kde zrovna začínala její nejoblíbenější pohádka Hledá se Nemo …

Určitě si vzpomene a bude možná plakat a volat mě, ale v tu chvíli, když jsem odcházela, mi to vůbec neztížila. Mohla jsem odejít, obout si za dveřma boty a ať jsem uši špiclovala jak jsem chtěla, žádné : já chci maminkuuu se neozvalo … Tatínek Marvin byl důležitější ;)

Aspoň někdo tu má rozum a zbytečně věci nedramatizuje, že jo ;)

Díky vám všem za podporu, já dneska sice vybrečela asi rybník, ale … prostě nějak to zvládnem, musíme…

Ještě jsme nebyli za ten rok, co o Klárčině nemoci víme, tak blízko nemocnici jako dneska…

Nakonec rozhodl rentgenový snímek plic a asi trochu naše paličatost, že doma bude Klárce líp, pokud bude pít, nebude blinkat a bude polykat antibiotika a ostatní léky …

Takže vlastně ještě nic není rozhodnuto – strašák nemocnice tu pořád obchází, ale pokud nebude vyzbytí, tak tam prostě budem muset…

Klárka od včera večera nechtěla moc pít (došla její oblíbená šťáva YO a čaje asi dva týdny sabotuje), takže přivezená moč k p. doktorce byla ráno pěkně zahuštěná :( To bylo první velké mínus. Pak ten její kašel zvlášť po ránu (těžko se vysvětluje, že takhle kašle jen ráno a někdy večer, ale hlavně ráno a přes den třeba vůbec…). 

K doktorce jel s Klárkou táta, já odvedla s Kájou Davídka do školky a byli jsme na telefonu. První nebyl veselý, Klárka podle moči nepije, potřebuje zavodnit, nasadit atb a podle poslechu měla p. doktorka podezření na zápal plic.

Ten se naštěstí nepotvrdil, Klárka má bronchitidu – což taky při její nemoci není žádná sláva :( Ale není to zápal plic…

Mezitím jsem telefonovala s Markétou (Wlčicí) a moc moc jí děkuju, hlavně za to, že nás potřebuju přestat litovat a musím přestat vidět nemocnice jako našeho nepřítele. První úkol je najít takovou nemocnici, kde se Klárka i my  budem cítit dobře a budem jim věřit. Což se bohužel o FN v Plzni říct nedá :( Je to hrozný kolos a názory rodičů tam berou jak bzučení obtížného hmyzu – klidně před váma doktor otočí oči vsloup, jakej jste pitomec a na to fakt koukat nemusím …

Určitě není taková většina doktorů, ale my prostě s Fakultkou po téhle stránce spokojení nejsme. A Klárka má hodně pitomou nemoc, díky níž každá viroza, z které se normální děti otřepou za týden, je nebezpečná a hrozí komplikacema a pokud máme v budoucnu po nemocnicích trávit svůj život, tak to bude tam, kde nás budou vnímat, kde budou Klárce dávat to nejlepší a kde budou i nás rodiče brát vážně. 

Doufám a věřím, že Nemocnice u sv. Jiří se taková ukáže – uvidíme. Obávám se, že příležitost se líp poznat nás čeká v brzké budoucnosti …

Omlouvám se, že plácám páté přes deváté, třídím si tím psaním i myšlenky … Je toho tolik … Kde je ten můj jarní optimismus…

.............­.............­.............

Měla jsem jet dneska odpoledne do Plzně se Zuzankou do stavárny pro papír o přijetí, musela jsem to odvolat a poprosit bývalého muže, aby tam s ní šel. Strašně mě to mrzí, že tam nemůžu být s ní (moc moc jsem chtěla, být na ní pyšná přímo tam. Asi jsem vám to sem ještě nepsala, ale od roku 2001, co tahle škola dělá přijímačky přes SCIO testy, tak ještě nikdy neměl nikdo tolik bodů jak Zuzi…) …  Někdy si říkám, jestli je dobře, že máme tolik dětí. V tomhle týdnu je všechno jinak, než si člověk myslel, že bude … A jako máma pořád někoho šidím, něco slíbím, nesplním … Tahle stránka toho, že je nás hodně a že jednu velkou mou část zabere ta naše nemocná holčička … takhle stránka je plná výčitek vůči ostatním dětem. Kája je celý den zavřený s náma doma, protože to prostě jinak nejde, větší děti nikam o víkendu nejedou, protože  …  ach jo, proč je to tak těžký :((((