Klárčin blog

Ještě než jsme s Klárkou odjeli, tak jsem upekla koláč – podle Potápky, prostě koláč :)

Neměla jsem makovou ani ořechovou nádivku, tak byl jen tvarohovo – povidlový, ale i tak je vynikající a moc se povedl. Akorát do kulaté formy, jakou jsem použila, dám příště o 1/3 ingrediencí míň a bude to akorát, těsto krásně nakynulo, skvěle se s ním pracuje, v jednu chvíli to bylo v troubě jako v Hrnečku vař:))

Tvarohu bylo víc, tak ho byly dvě vrstvy, povidel jedna, ta uprostřed. Mřížka šla krásně vyválet. Celkově se koláč řadí do našeho TOPtenu, příště, až budu stíhat vylouskat vlašáky, tak udělám i tu třetí nádivku (mák u nás nikdo moc nejí).

Potápko, moc díky za receptík a tady jedna fotka od nás, jdu ti jí vložit i na BC k receptu:)

Dneska jsme měli s Klárkou odpoledne pro sebe – jeli jsme spolu na rehabilitaci.

Při vstupu do tělocvičny Klárka vždycky oněmí. Ani dnešek nebyl výjimkou ;) Přitom ke konci pokaždé roztaje, ale pouští si lidi k sobě hodně pomalu. Navíc když s ní někdo manipuluje, že jo:)

Marcelka s ní pěkně cvičila, naučila nás nový cvik Vojtovy metody, radši jsem si to vyfotila a rovnou mám i dnešní fotku do Projektu ;) Tomu říkám dvě mouchy jednou ranou:)

Když se zmáčknou tyhle dva body, jeden pod prsíčkem a druhý za ouškem, tak se po chvilce začnou stahovat břišní dýchací svaly – Klárce to trvalo asi minutku, než začaly reagovat. Tohle mě vždycky dostane, jak je to možný:) 

Tady na té fotce je vidět ten Klárčin (tak charakteristický pro SMA děti) důlek v hrudníčku…jak psala Andrejka, když se koupou v leže, drží se v něm voda… 

Bod za ouškem.

Tak tenhle cvik nám ode dneška přibyl, každý den 5 minut na každé straně, tak 3× denně nejmíň.

Marcelce jsem moc vděčná za cvik, který nám ukázala před měsícem – to ztlačování hrudního koše, pomohl nám tenkrát, jak byla ta noční krize při viroze.

Když nám rehabka skončila a Klárka zase seděla na vozíčku, ten jako by jí dodal jistotu (a náš zřejmý blížící se odchod:))), tak na Marcelku vybalila svou oblíbenou básničku Auto jede, řekla jí Čau  a poděkovala za dva bonbonky, co dostala.

Na chodbě mi je ukazuje, myslela jsem si, že je bude chtít rozbalit. Prý až doma a že jeden je pro Dádu. Nemusím říkat, že mě to dostalo…jak myslí na brášku…

Pak jsme spolu jeli pro pár věcí do Globusu, máme ho při cestě, jen jsme už dost spěchali, byl čas koupání a Kájík mívá k večeru už dost. 

Že pusu v autě nezavřela asi nemusím říkat. Před naší vsí v zatáčkách říká: Těšim za klucíma našema:) Za velkým Dádou, Dáda je velkej kluk, za tatí, za Kájou miminkem, Kája už není miminko maminkoooo (káravý tón) :))) 

Cestou jsme potkali kajimon, v jedné zahrádce u domu mají velčáka a taky se těšila na pinkáni v kočejáku :)) 

Naše mlčenlivá holčička:)

Od půl desátý si tučňákuje a nechce z něj!!! Za chvíli bude muset, už v něm stojí hodinu  a půl. Puzzlíkovala, foukali jsme fixama, četla si knížku o moři – teď v něm jen tak je a nic nedělá, jen mudruje. Když jí něco řeknu, tak mi odpoví: mami, nech mě beeejt !!!! (to nevím, kde se naučila…)

Vypadá tak nějak smutně, zadumaně a prostě nechce ze standeru dolů. 

Mám jí vyndat násilím? Je tam už dlouho. Nechce na vozíček, nechce si sednout, lehnout. Mám jí nechat. Asi k nám přišla puberta ;)

PS: Pěkně jí rostou vlásky, tady na té fotce je to krásně vidět:)