Klárčin blog

Fotit jí přímo v nemocnici, jak tam tak ležela, napojená na kapačky – to jsem fakt sílu neměla… 

Tak jsem po návratu domů vyfotila aspoň její postýlku, dneska jako před rokem – prázdnou …

Klárka leží v Nemocnici sv. Jiří přímo v příjmovém pokoji na polointenzivní péči,  je tam asi dalších šest postýlek, sestřiček je tam spousta, paní doktorka tam má svůj stůl a počítač a na hlavní stěně je obří obrazovka, kde dětem promítají pohádky.

Doma jsme se dohodli, že za ní budeme na střídačku jezdit, postel bychom u ní teď nedostali, leda v pokoji v prvním patře. Takže už za ní zpátky nejedu, zítra ráno za ní pojede tatínek, pak se na její polední spánek vrátí a odpoledne budu u ní do večera já. 

Nemám z toho nejlepší pocit, nebylo lehký to takhle rozhodnout a je mi strašně smutno :(

Jenže ve stávající situaci je to prostě snad to nejlepší a do budoucna – Klárku čekají zřejmě časté hospitalizace a čím dřív si zvykne, tím líp. Tahle nemocnice je zaměřená na respirační nemoci a je malá, taková sympatická, p. doktorka i sestřičky na mě udělali skvělý dojem. Bude moc fajn, když si Klárka zvykne, když si je bude pamatovat … a oni jí… Nejtěžší pro mě asi dneska bylo naučit je, jak s ní zacházet… 

Já dneska toho asi moc nenapíšu, strašně mi třeští hlava … dochází mi slova a hlavně mi dochází, jak moc nám spinálka změnila život (Klárka je sice přijatá i kvůli inf. moč. cest, obávají se i infekce ledvin … , ale zároveň jí budou odhleňovat, nasadili jí atb i na bronchitidu a bude  k ní chodit rehabilitační sestřička a cvičit s ní, aby byla co nejdřív poslechově čistá a bez hlenů…)

Prostě nemocnice, jak mě varovala Markéta, se stane naším druhým domovem… musím to přijmout, mám s tím asi největší problém já sama…

Když jsem odcházela, Klárka ležela v postýlce a přes hlavu mi koukala na tu obrazovku, kde zrovna začínala její nejoblíbenější pohádka Hledá se Nemo …

Určitě si vzpomene a bude možná plakat a volat mě, ale v tu chvíli, když jsem odcházela, mi to vůbec neztížila. Mohla jsem odejít, obout si za dveřma boty a ať jsem uši špiclovala jak jsem chtěla, žádné : já chci maminkuuu se neozvalo … Tatínek Marvin byl důležitější ;)

Aspoň někdo tu má rozum a zbytečně věci nedramatizuje, že jo ;)

Díky vám všem za podporu, já dneska sice vybrečela asi rybník, ale … prostě nějak to zvládnem, musíme…

Ještě jsme nebyli za ten rok, co o Klárčině nemoci víme, tak blízko nemocnici jako dneska…

Nakonec rozhodl rentgenový snímek plic a asi trochu naše paličatost, že doma bude Klárce líp, pokud bude pít, nebude blinkat a bude polykat antibiotika a ostatní léky …

Takže vlastně ještě nic není rozhodnuto – strašák nemocnice tu pořád obchází, ale pokud nebude vyzbytí, tak tam prostě budem muset…

Klárka od včera večera nechtěla moc pít (došla její oblíbená šťáva YO a čaje asi dva týdny sabotuje), takže přivezená moč k p. doktorce byla ráno pěkně zahuštěná :( To bylo první velké mínus. Pak ten její kašel zvlášť po ránu (těžko se vysvětluje, že takhle kašle jen ráno a někdy večer, ale hlavně ráno a přes den třeba vůbec…). 

K doktorce jel s Klárkou táta, já odvedla s Kájou Davídka do školky a byli jsme na telefonu. První nebyl veselý, Klárka podle moči nepije, potřebuje zavodnit, nasadit atb a podle poslechu měla p. doktorka podezření na zápal plic.

Ten se naštěstí nepotvrdil, Klárka má bronchitidu – což taky při její nemoci není žádná sláva :( Ale není to zápal plic…

Mezitím jsem telefonovala s Markétou (Wlčicí) a moc moc jí děkuju, hlavně za to, že nás potřebuju přestat litovat a musím přestat vidět nemocnice jako našeho nepřítele. První úkol je najít takovou nemocnici, kde se Klárka i my  budem cítit dobře a budem jim věřit. Což se bohužel o FN v Plzni říct nedá :( Je to hrozný kolos a názory rodičů tam berou jak bzučení obtížného hmyzu – klidně před váma doktor otočí oči vsloup, jakej jste pitomec a na to fakt koukat nemusím …

Určitě není taková většina doktorů, ale my prostě s Fakultkou po téhle stránce spokojení nejsme. A Klárka má hodně pitomou nemoc, díky níž každá viroza, z které se normální děti otřepou za týden, je nebezpečná a hrozí komplikacema a pokud máme v budoucnu po nemocnicích trávit svůj život, tak to bude tam, kde nás budou vnímat, kde budou Klárce dávat to nejlepší a kde budou i nás rodiče brát vážně. 

Doufám a věřím, že Nemocnice u sv. Jiří se taková ukáže – uvidíme. Obávám se, že příležitost se líp poznat nás čeká v brzké budoucnosti …

Omlouvám se, že plácám páté přes deváté, třídím si tím psaním i myšlenky … Je toho tolik … Kde je ten můj jarní optimismus…

.............­.............­.............

Měla jsem jet dneska odpoledne do Plzně se Zuzankou do stavárny pro papír o přijetí, musela jsem to odvolat a poprosit bývalého muže, aby tam s ní šel. Strašně mě to mrzí, že tam nemůžu být s ní (moc moc jsem chtěla, být na ní pyšná přímo tam. Asi jsem vám to sem ještě nepsala, ale od roku 2001, co tahle škola dělá přijímačky přes SCIO testy, tak ještě nikdy neměl nikdo tolik bodů jak Zuzi…) …  Někdy si říkám, jestli je dobře, že máme tolik dětí. V tomhle týdnu je všechno jinak, než si člověk myslel, že bude … A jako máma pořád někoho šidím, něco slíbím, nesplním … Tahle stránka toho, že je nás hodně a že jednu velkou mou část zabere ta naše nemocná holčička … takhle stránka je plná výčitek vůči ostatním dětem. Kája je celý den zavřený s náma doma, protože to prostě jinak nejde, větší děti nikam o víkendu nejedou, protože  …  ach jo, proč je to tak těžký :((((