Klárčin blog

… na prádlo mám takovou svou zpovědnici.

Bydlíme v naší vsi trošku stranou, prádlo navíc věším pod úrovní cesty, která vede kolem domu. Takže když chci, nikdo mi nevidí do tváře, úspěšně můžu i nezdravit a nevypadá to neslušně.

Ne že bych byla tak nevychovaná. Jen se to někdy nehodí.

Chodím si pod šňůry brečet. Vedlejší efekt to má, že pověsím případně sundám prádlo.

Nikdo tam nechodí se mnou, jsou to MOJE chvilky. Nanejvýš na mě zabečí ovce, ale brzy poznají, že se mnou není řeč a radši si lehnou na udusanou zem a jako já si tak … přemýšlí.

Pět minut, deset to trvá. Stačí to. Všechny své smutky za ten den vyplavou. Někdy mlčím, někdy mluvím polohlasem, kdyby šel někdo okolo, asi by si myslel, že si něco jen tak pod vousy huhňám. 

Všechno si vyříkám s tím dnem. Málokdy se stane, že není co upustit. Bohužel skoro pokaždé je.

Pod šňůrama je mi sladkobolně dobře. Vrátím se domů nová, čistší a mám víc síly. Kupodivu i když kolikrát fakt brečím celé minuty, nikdy mi neotečou oči, jako se to stává doma.

Až někdy půjdete kolem, tak se nedivte, že vás ta divná ženská, co věší prádlo, nevidí. Že dokonce vypadá, že ani neslyší. Nesnažte se jí pozdravit, neodpoví vám. Ona není neslušná.

Jen má příliš práce sama se sebou.

.............­.......

Anebo s tím prádlem? ;)

Od včera se to nějak …

Ani jsem neměla chuť to sem psát, nikam psát, kazit tu krásnou porodní euforii kolem Vašíka a Missorky … jenže utýct se před tím prostě nedá.

Klárce zase stoupá teplota, pořád pokašlává a dopoledne zvracela. Pak se jí ulevilo a byla celé odpoledne v pohodě, teď zase je trošku hůř. 

Máme domluvené odběry v nemocnici, případně rentgen, no a případně taky hospitalizaci … ale zatím jí, pije a prostě to tak kolísá, že nevím … jsme dohodnutí, že můžeme kdykoliv přijet a uvidí se. 

Takže noc asi rozhodne, spíš počítám s tím, že ráno pojedeme. Davídka dám do školky a nějak to s Klárkou i Kájou zvládneme. Radši připravím tašku s „plyšatou kočinkou“ a Valproátem, kdyby…

Je to jak na houpačce.

Chvíli jí pozoruju a říkám si, že se prostě z toho zápalu plic dostává a že to bývá pomalé a komplikované i u dětí, které nemají vedle toho všeho navíc SMA diagnozu. Pak mě přepadne beznaděj a brečím jen u toho, když se mě ptá, jestli mi taky bije srdíčko jako jí … Za chvíli budu zralá na blázinec…

Ještě že je po telefonu dostupná Markéta – Wlčice… její sarkasmus a černý humor, smysl pro realitu … to je to co potřebuju. Jinak bych se asi utopila v lítosti a obviňování sama sebe, co jsem zase kde zvorala …

Markét, díky – snad ti to někdy nějak vrátím, tu tvou telepsychoporad­nu …