Klárčin blog

Asi bylo málo míst v naší zemi, kde dnes v noci neřádil déšt, vítr a bouřky.

Pro jistotu jsem vypla počítač i ze zásuvky a tři hodiny jsem ležela zavrtaná v posteli a četla a četla a četla, za okny blýskalo, déšť šuměl,  vítr se opíral do stromů a do všeho, co kdo kde zapomněl na zahradách uklidit.

Ovečkám koukala z přístřešku jen tu hlava, tu zadek a i přes ten nečas některá nevydržela hlady a spásala trávu kolem (podle mě to snad ani nemůže být hladem, jsou mlsný jak kozy:))

Starší děti spaly a buřina jim byla ukradená.

Kájíka burácení hromů několikrát vzbudilo a docela se bál. Tak jsme leželi spolu a když pominulo největší řádění, odnesla jsem ho do postýlky a pokračoval ve spánku do dalšího ohromného zaburácení. 

Pořád je to ještě moje miminko. Sice běhá, začíná povídat, s bráchou děla blbiny, se ségrama laškuje, ale  dneska v noci se ke mně tulil a opakoval: mamiii, mamiii – a byl strašně maličkej. 

Někdy jsou bouřky fajn, pročistí nejen vzduch. Člověk najednou zjistí, kolik by mě času, kdyby nebyl obklopený televizí, počítačem … kolik by najednou bylo času na povídání, na čtení, může být intenzivněji sám se sebou, s druhými. 

Je ráno. A já zapínám net, abych mohla napsat na blog a zkontrolovat poštu. Prostě závislák. Víc bouřek na mě ;)