Klárčin blog

Cestou ze školky se dá všelicos.

Lízat zmrzlina.

Povídat spoustu smyslů i nesmyslů.

Pozorovat u sousedů motýlky :)

PS: No jo, zase jsem fotila plackou, zabte mě ;) 

Čas tak nějak plyne.

Když nás netrápí kašel, teploty, rýma … když Klárku zrovna nic nebolí, tak jsem se přistihla, že zapomínám.

Mám jí každý den před očima na vozíčku, protahujeme ztuhlé šlachy a stojí ve standeru. Děláme každý den co máme, ve čtvrtek jdeme k nové paní doktorce na rehabilitaci, do konce měsíce nás čeká ortoped.

Ale tak nějak, den co den, jako bych podvědomě zavírala oči před tím, abych si tu Klárčinu nemoc připouštěla do důsledků. Prostě žijeme jako každá jiná rodina s pár vychýlenostma.  Když jdeme na procházku a jsem na ně sama, netroufnu si nejmladšího pustit pěšky, aby mu Klárka vozíčkem neublížila, když někam jedeme, vymýšlím, kde se jak budeme pohybovat, protože Velkej Novej v našem autě nepřevezu a s mechaničákem a dalším kočárem to moc dohromady nejde. Teda spíš, já to nezvládám ukočírovat aby to nebyl jen stres a vyřídilo se, co má.

Tohle ale vem čert.

Dneska jsem tu lítala asi deset minut vyřízená a nešťastná. Klárce začal přeskakovat prstíček na noze, prostředníček. I přes protahování prostě jak nechodí, nestojí, šlachy tuhnou a někdy až do bolesti. Seděla na nočníčku a začala plakat. Ona nepláče jen tak. Není bolestín. 

Rozmasírovali jsme to, prozatím. Ale je mi do breku pořád.

Takové malé ťapičky a už tak zdeformované tím, že nemůžou dělat to, co by mohly zdravé. Nemají tu přirozenou zátěž, co ostatní packy tříletých dětí. Neskáčou, neběhaj, nechodí – jen si tak vegetí, občas se protáhnou díky mě nebo standeru, ale co je to proti normálnímu pohybu???

Tak nevím. Když bych v každé minutě každého dne myslela na důsledky … Já opravdu nevím, jestli to jak to je je správné. Když na diskuzi spinálky čtu o dětech, co nemají kyčelní klouby v místech, kde mají být… děsím se dopředu, co nám najde ortoped a jak to bude chtít řešit… Klárce jsou tři. Čas jí ubližuje. Všímám si, jak tíhne k levé straně, skolioza už o sobě dává vědět. Čeká jí operace? Kdy? Čeho všeho?

Já jenom vím, že jí nechci vidět plakat. Nechci jí vidět plakat bolestí. To dneska nebylo nic. Prostředníček jí vystřeloval mimo kam neměl, i přes protahování, i přes masírování … a muselo to sakra bolet, protože ona jen tak nebrečí. 

Je mi hodně smutno. Kolikrát si myslím, že to zvládáme, že to nějak jde, že se učíme s nemocí žít.

Ale když přijde tohle, nezvládám nic. Nejsem vůbec tak silná jak vypadám. 

Ach jo.

I včera v podvečer jsme se po velmi kvalitní bouřce dočkali. Děti už ležely v postýlkách (u nás se chodí brzy), M. šel obstarat zvěř a já když jsem uviděla to světlo, které umí házet jen podvečerní sluníčko na mokrou trávu, tak jsem musela.

Po delší době jsem si vzala Olympus C5050 – normálně fotím na svou kapesní tuším FE330. Ten větší byl dřív pracovní, manželovo, dneska má asi hodnotu nula nula pět set korun, před lety stál strašný peníze. Na mém podvědomí zub času nemá šanci zapracovat, pořád tenhle foťák podvědomě vnímám jako TEN, který přece nebudu tahat na výlety a procházky, kterýmu určitě něco udělám a to nemůžu!!!, protože stál jednu celou průměrnou výplatu v lepším městě (v r. 2004:)))

Jenže – asi nezbyde, než ho oprášit a konečně se s ním naučit fotit. Luckooo, přestěhuj seeee, potřebuju tu mít dvorní učitelku focení ;) No jo, já vím, je to i o talentu, kdo zaspal, když se rozdával, má smůlu :)

Ale původně jsem chtěla psát o něčem jiném … tak příště ;)  Jsem se zakecala ve svých vlastních myšlenkách ;)