Klárčin blog

Málokdy se stává, že knížku nepřečtu jedním dechem.

Jako nedávno Dicka Francise – teda asi spíš Felixe, Dick už po smrti ženy nechtěl vůbec psát, ale se synem vypadá to, nabral druhý dech (i když tak trošku podle stylu bych řekla, že syn přebírá zdatně otěže ;) ) 

Jenže Naia se najednou číst nedá.

Už nevím kde jsem o té knížce zaslechla, asi na nějaké diskuzi na BC. 

Je to o tom, jak se rodiče díky testům v těhotenství dozví, že čekají postižené miminko.  Které má hodně nemocné srdce a navíc Downův syndrom. 

Jak píše autor, miminko mělo dřív diagnozu, než jméno.

Možná proto, že se to odehrálo jinde než u nás (skutečný příběh), tak vedle doporučení přerušení těhotenství, dostali rodiče stejnou měrou i možnost si miminko nechat.  Ne, píšu to špatně…

U nás se automaticky předpokládá, že rodiče takové dítě přivést na svět nechtějí. Chybí tu osvěta, chybí tu lékařská i jiná podpora pro ty, pro které je UPT nepřípustné nebo prostě jen by rádi znali všechny možnosti své i svého nedokonalého dítěte.

Téma na nekončící debatu.

Kde pravdu můžou mít i nemusí obě protichůdné strany.

Tahle knížka popisuje, co se děje v rodině potom, co se rozhodnou miminko donosit, porodit a starat se o něj.

Asi mi už věříte, že se nedá číst jedním dechem. Mně pravidelně dech dochází s každou stránkou, nejhůř kapitolou.  

Minimálně pro jiný než obvyklejší pohled na problém postižených nenarozených dětí fakt doporučuju – a kapesníky k ruce…