Klárčin blog

Dneska už dostala Zuzi vysvědčení – své poslední na Základní škole. Leží tu přede mnou a je zase hrozně jednotvárný (jak by řekl můj dědeček:)))

Dostala dokonce Vyznamenání s poukázkou na knížky za to, že měla samé jedničky od první do deváté třídy. Je neskutečná, přemýšlí o tom, že si vybere nějaké učebnice na stavárnu (osobně doufám, že jí to rozmluvím a že si koupí něco pro radost ;) )

Počasí sice léto moc nevěstí, ale my se dočkáme:) A tak Zuzi, krásné prázdniny!!!:) (Jede v červenci s babičkou do Říma na 14 dní a pak v srpnu s tátou k moři – takže si je určitě užije : ) )  

A v září … no v září na Střední škole hodně štěstí…

Ty jo … budu mít doma už středoškolačku, já … taková mladá holka … ;) 

Máme oči, tak se díváme.

Máme city, tak vnímáme.

Máme dar řeči, tak mluvíme.

Alespoň ti z nás, kterým to nebylo upřeno.

A přece i ti co vidí, jsou často slepí, ti co cítí jsou necitliví a ti co mluví – by někdy mohli radši mlčet.

Všimla jsem si, že když se mluví o postižení, buď čistě hypoteticky třeba na bázi : kdybych byla těhotná a mělo se mi narodit postižené dítě … nebo … znám jednu a ta má … nechtěla bych nikdy… asi bych to nevydržela … já na to nemám…

…tak že lidi dělají často jednu věc.

Na postiženém člověku vnímají jen to postižení.

Jakoby neměl nádherné čokoládové oči, kterýma se umí i přes svou bolest smát.

Jakoby neměl dar rozesmát.

Jakoby to tak nějak ani člověk nebyl. Je postižený. Stigma. Lidi vnímaj hlavně TO – že je třeba nevidomý. A až pak daleko daleko za tím je, že má třeba nádherný hlas a že i přes svůj handicap třeba píše básně.

Vozíčkář – je na vozíčku, nepohyblivý a pro spoustu lidí rovnou i v kolonce mentálně retardovaný, i když to tak vůbec nemusí být. Když náhodou komunikuje, jsou v šoku, že jejich předpoklad se nanaplnil. A navíc je s ním třeba i legrace.

Sama jsem to dělala. Klárka mi strašně otevřela oči. Nesmíme lidi soudit jen jednou jejich nedokonalostí. Navíc za kterou ani nemůžou. Nekoukáme z vrchu na lháře, nevěrníky – když je máme v rodině, vidíme i jejich jiné stránky a omlouváme to: On je mi sice nevěrný, ale je to skvělý táta!!! Vím že mi lže, ale hodně vydělává!!!

Když jste zdraví, tak nějak prochází i to špatné, co děláme o své vůli.

Když jste nemocní, sveze se s váma všechno. Ti kolem vás vnímají hlavně jako vaši nemoc, váš handicap – a zapomínají, že jste pořád člověkem. Že tohle jen kousek z vás, strašně malej kousek, že mnohem víc umíte dát, že máte prožitky, že můžete být šťastní, i když se vám něco nedostává nebo něco nemůžete.

Ne nadarmo se říká, že děti s Dawnovým syndromem jsou šťastné. Já jsem si vždycky říkala, že je to jen taková útěcha. Že je to náplast pro rodiče, aby se s tím snáz smířili.

Čím dál víc si myslím, že to tak má být. Nemůžeme být všichni stejní. Jako nemůžeme mít všichno blond vlasy a vážit 60 kilo, tak nemůžeme být všichni zdraví. Ale i ta nemoc může něco dát. Ona jen nebere. Ať je sebevíc strašná …

Chce to jen vidět … cítit … a … někdy radši mlčet.

(Věnováno jedné nejmenované diskuzi na BC)

Prosím, našel by se někdo, kdo by přeložil z angličtiny tento chat otázek týkající se SMA ?

Nespěchá to, žádná křeč:) Pokud ano, písněte mi komentář a pak překlad na email, děkuju předem moc moc :)