Když jsou oči slepé …

25 Červen 2009

V kategorii Co je to SMA?, Denní deníčky |

Máme oči, tak se díváme.

Máme city, tak vnímáme.

Máme dar řeči, tak mluvíme.

Alespoň ti z nás, kterým to nebylo upřeno.

A přece i ti co vidí, jsou často slepí, ti co cítí jsou necitliví a ti co mluví – by někdy mohli radši mlčet.

Všimla jsem si, že když se mluví o postižení, buď čistě hypoteticky třeba na bázi : kdybych byla těhotná a mělo se mi narodit postižené dítě … nebo … znám jednu a ta má … nechtěla bych nikdy… asi bych to nevydržela … já na to nemám…

…tak že lidi dělají často jednu věc.

Na postiženém člověku vnímají jen to postižení.

Jakoby neměl nádherné čokoládové oči, kterýma se umí i přes svou bolest smát.

Jakoby neměl dar rozesmát.

Jakoby to tak nějak ani člověk nebyl. Je postižený. Stigma. Lidi vnímaj hlavně TO – že je třeba nevidomý. A až pak daleko daleko za tím je, že má třeba nádherný hlas a že i přes svůj handicap třeba píše básně.

Vozíčkář – je na vozíčku, nepohyblivý a pro spoustu lidí rovnou i v kolonce mentálně retardovaný, i když to tak vůbec nemusí být. Když náhodou komunikuje, jsou v šoku, že jejich předpoklad se nanaplnil. A navíc je s ním třeba i legrace.

Sama jsem to dělala. Klárka mi strašně otevřela oči. Nesmíme lidi soudit jen jednou jejich nedokonalostí. Navíc za kterou ani nemůžou. Nekoukáme z vrchu na lháře, nevěrníky – když je máme v rodině, vidíme i jejich jiné stránky a omlouváme to: On je mi sice nevěrný, ale je to skvělý táta!!! Vím že mi lže, ale hodně vydělává!!!

Když jste zdraví, tak nějak prochází i to špatné, co děláme o své vůli.

Když jste nemocní, sveze se s váma všechno. Ti kolem vás vnímají hlavně jako vaši nemoc, váš handicap – a zapomínají, že jste pořád člověkem. Že tohle jen kousek z vás, strašně malej kousek, že mnohem víc umíte dát, že máte prožitky, že můžete být šťastní, i když se vám něco nedostává nebo něco nemůžete.

Ne nadarmo se říká, že děti s Dawnovým syndromem jsou šťastné. Já jsem si vždycky říkala, že je to jen taková útěcha. Že je to náplast pro rodiče, aby se s tím snáz smířili.

Čím dál víc si myslím, že to tak má být. Nemůžeme být všichni stejní. Jako nemůžeme mít všichno blond vlasy a vážit 60 kilo, tak nemůžeme být všichni zdraví. Ale i ta nemoc může něco dát. Ona jen nebere. Ať je sebevíc strašná …

Chce to jen vidět … cítit … a … někdy radši mlčet.

(Věnováno jedné nejmenované diskuzi na BC)

Tento článek byl vložen 25. Červen, 2009 v 13.42 a je zařazen v kategorii Co je to SMA?, Denní deníčky. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete jej komentovat, nebo na něj odkazovat z vaší stránky.

Červen 2009
P	Ú	S	Č	P	S	N
« Kvě		Čvc »
1	2	3	4	5	6	7
8	9	10	11	12	13	14
15	16	17	18	19	20	21
22	23	24	25	26	27	28
29	30

Červen 2009

« Kvě

Čvc »

1 25. Červen, 2009, Gabro:

Tys to tak krásně napsala! Tady není ani co dodat…

Vloženo 25. Červen, 2009 v 15.04

2 25. Červen, 2009, Jita:

Nádhera. Co dodat? Jen doufat, že postupně všichni budou vidět, slyšet, cítit… A nechají se obohatit tím „jiným“ člověkem.
Čtu Naiu – fakt úžasná kniha.

Vloženo 25. Červen, 2009 v 15.28

3 25. Červen, 2009, schnytlik:

Napsalas to moc pěkně a měla bys to do té diskuze, ač nevím, o kterou jde, přilípnout.

Vloženo 25. Červen, 2009 v 15.36

4 25. Červen, 2009, schnytlik:

Jé, tys to tam už lípla :)

Vloženo 25. Červen, 2009 v 15.47

5 25. Červen, 2009, Diny:

Až po tvém upozornění, Soni ;)

Vloženo 25. Červen, 2009 v 16.01

6 25. Červen, 2009, niksa:

Diny,
krásný… A je úžasný, že Klárinka skrze Tebe mění lidi, otvírá jim oči a srdce… Díky Vám za to.

Vloženo 25. Červen, 2009 v 16.36

7 25. Červen, 2009, Markéta:

Diny nádherně napsáno, brečím tu u toho jako želva. Musím se přiznat, že i já patřila k těm co se dívají na postižené lidi takto černobíle. Proto bych ti chtěla poděkovat, že píšeš tyto stránky a dělíš se o vás příběh, tys mi vlastně pomohla otevřít, moje do nedávna jsem si myslela, že vidoucí, oči. Chci ti poděkovat i za Nelinku, má možnost díky Klárce zjistit, že taková banalita jako třeba chůze není samozřejmostí. Tuhle jsme potkali maminku která vezla asi desetiletýho chlapečka na vozíčku a Nelinka se za ním rozběhla a říkala mu: „Pozdlavuj potom Klálku, jo?“ Vůbec jsem to napřed nepochopila, až pak doma, mi říkala, že Klárka chudinka teď nemůže vůbec ťapat, když půjčila vozík tomu kamarádovi. No měla jsem co vysvětlovat! Takže ještě jednou vám moc děkuju a přeju ať v životě potkáváte jenom lidi vidoucí, citlivé a s uměním pohladit slovem. Mějte se krásně Markéta s Nelinkou a Amálkou

Vloženo 25. Červen, 2009 v 17.25

8 25. Červen, 2009, Buxa:

Nemám moc slov, je to krásně napsaný… Děkuju :)

Vloženo 25. Červen, 2009 v 19.02

9 25. Červen, 2009, mamamia:

Ahoj Diny.
Napsalas to hezky.Jen ti napíšu svou skušenost.Na základce jsem měla spolužačku,moc jsme spolu nevycházeli,pak jsme se neviděli léta.Až jsem jí jednou viděla jít s maminkou někam na procházku,ale proč to píšu je,že šla o fr holích,maminka jí musela pomáhat s rovnováhou.Prodělala totiž mozkovou příhodu v 15 letech.Je „postižená“,ale já jí beru jako kamarádku a stýkám se sní a vůbec mi nevadí a ani se nedívám na to,že má handikep.
Bylo by fajn,kdyby se fakt lidi dívali víc na to jací jsou ti co mají „problém“ než na ten problém sám.

Vloženo 25. Červen, 2009 v 20.47

10 25. Červen, 2009, Iva:

Napsaný tak, že není fakt co dodat…

Vloženo 25. Červen, 2009 v 21.17

11 25. Červen, 2009, sally:

dětství jsem prožila v blízkosti „jedličkárny“… a byť jsem nikde nic takového neslyšela, tak ten pocit, že všechno „ošklivé“ je třeba „zavřít“, ten jsem si z dětství odnesla. Tenkrát se prostě všichni, kdo byli „jiní“ zavírali, tak se to dělalo a hotovo.

Když jsem učila, měli jsme na škole děti nevidomých rodičů. Tenkrát jsem i slyšela – poznámky typu „proč si proboha takovýhle lidi pořizujou děti“ atd.

Pak jsem odjela do Anglie. O víkendech jsem jezdila s partou lidí pracovat do parků National Trustu. Na místa po celé ANglii jsme se vozili svépomocí – zorganizovalo se kdo má auta a kdo může koho co nejjednoduššji kde nabrat. Na jeden víkend se mi ozval řidič David. Dali jsme si sraz u metra, ptala jsem se, jak ho poznám. Prej ho poznám, protože má hůl (možná říkal hole ale já tomu nerozuměla?) Přišel o berlích. Protože tam byly všeliké obrubníky a schody – jinak jezdil na vozíku. Neuvěřitelnej člověk. Odřídil do Cornwallu, odnesl si bágly (chtěli jsme pomoct, ale řekl, že raději sám). Natahoval s námi ploty – sednul si ke sloupku a utahoval dráty (je na to takovej vohiment), byl hrozně šikovnej (navíc měl silný ruce). Viděla jsem ho dělat práce, které mi přišly o berlích nemožné – třeba mýt nádobí (střídali jsme ve vaření, uklízení, mytí atd. pro cca dvacet lidí), servírovat jídlo atd. Šel s námi do hospody na pivo atd… a z „kluka o berlích“ se stal David. Úplně obyčejnej David, co s námi občas jel na víkend.

Diskuze co bych kdybych jsou podle mě zcela marné… člověk neví, co by udělal, kdyby fakt v tý situaci byl. Navíc – jinak jsem to cítila než jsem měla děti, jinak u druhého těhotenství, jinak třeba teď když jsou děti maličko větší… prostě tohle se trošku vyvíjí i od té situace.

Vloženo 25. Červen, 2009 v 21.44

12 25. Červen, 2009, Verka:

Ja jsem jezdila na tabory s mentalne znevyhodnenymi lidmi jako dobrovolnik a nejvic me prekvapilo, kdyz jsem treba sla s nejakym svym takto znevyhodnenym kamaradem po ulici, ze lidi ani tak nekoukali na nej, jako na me. Proste se divali, co je to za cloveka, ze kamaradi s nekym postizenym…

Vloženo 25. Červen, 2009 v 22.22

13 26. Červen, 2009, Zuzina:

Diny, krásně napsaný..a hluboce pravdivý.

Vloženo 26. Červen, 2009 v 13.02

14 29. Červen, 2009, Kimmy:

Nevim sice, o kterou diskusi slo, ale sama mam z BC par sramu, tak si dovedu predstavit, jak velice se Te to mohlo dotknout.

Ja sama patrim mezi ty, co hypoteticky rikaji, ze by do toho vedomne nesli. Nechci se srovnavat s Tebou – Ty jsi do toho nesla vedomne a jestli bys byla byvala volila tak nebo jinak, kdybys vedela ve 13. tydnu – to je jen Tvoje vec…

Nicmene uplne jina situace je, kdyz uz je Klarka na svete – jak jsem Ti psala o te knizce Jodi Picoult, tam se prave tohle resi a tam prave ta mama rika neco ve smyslu „nemuzu ted rict, ze bych volila potrat, kdybych o postizeni vedela vcas, protoze ted svou dceru znam, znam jeji smich, jeji oci, jeji zvidavost“ (hodne hrube po pameti a asi znacne nepresne). Myslim si, ze to hodne odpovida tomu, co tady pises.

Ja sama mam k rodicum jako Ty obrovsky respekt – a myslim, ze je nas takovych vetsina. A ackoli jsem posledni, ktery by chtel tu mensinu obhajovat, po vsech tech diskusich, ve kterych jsem sama byla, vim, ze lide, kteri nikdy nepoznali nic jineho, nez ten svuj jeden jediny svet, nekdy odmitaji uznat, ze jsou i jine svety a ze ty jine svety jsou taky krasne a ze treba ten jiny svet muze byt bohatsi (nikoli materialne) nez ten jejich.

Diny – ja Te hrozne obdivuju, jak uprimne na tenhle blog pises – jak nam tady ukazujes ty krasne, ale taky ty neuveritelne smutne stranky Klarcina zivota a Tveho. Je to prave tenhle pohled, ktery mne osobne poupravuje to vnimani. Protoze kdyz nemas alespon ten zprostredkovany pohled, tak si to clovek sam od sebe neumi predstavit. A kdyz nekomu zivot serviroval jen bezproblemove situace, tak pak nekdy tento clovek zije v domneni, ze to je normalni a ze ti ostatni se do tech problemu nejak dostavaji sami… A z nekterych lidi mluvi proste teleci leta – ve 20 sice muzes mit dite, ale o zivote nevedet vubec nic…

Mozna by Ti bylo lip, kdybys do tech diskusi nechodila – ale kdyz tam budes chodit a budes rikat, jak se tito lide myli – tak treba aspon jeden nebo dva svuj pohled zmeni a treba prave tito lide nekdy budou vyznamni v zivote postizeneho cloveka – a bude to diky Tobe!

Drzim palce a preju hodne trpelivosti!

Kimmy

Vloženo 29. Červen, 2009 v 7.56

15 30. Červen, 2009, Radka Ančincová:

Ahoj Mirko,
konečně jsem se rozhoupala abych taky napsala. Všichni přede mnou už ale všechno napsali naprosto vyčerpávajícím způsobem. Jsi skvělá, moc krásně píšeš a přitom naprosto otevřeně, upřímně, takže u toho často bulím. Každopádně Vám všem strašně držím palce a myslím na Vás, hlavně na Klárku. Je hrozný když se nad tím člověk zamyslí jakou máš naprostou pravdu – až to zamrazí. Ráda bych nějak pomohla, pokud to je možné. Radka Prošková-Stará Role

Vloženo 30. Červen, 2009 v 12.10