<!–texy–>Ahoj Mirko,
konečně jsem se rozhoupala abych taky napsala. Všichni přede mnou už ale všechno napsali naprosto vyčerpávajícím způsobem. Jsi skvělá, moc krásně píšeš a přitom naprosto otevřeně, upřímně, takže u toho často bulím. Každopádně Vám všem strašně držím palce a myslím na Vás, hlavně na Klárku. Je hrozný když se nad tím člověk zamyslí jakou máš naprostou pravdu - až to zamrazí. Ráda bych nějak pomohla, pokud to je možné. Radka Prošková-Stará Role

<!–texy–>Nevim sice, o kterou diskusi slo, ale sama mam z BC par sramu, tak si dovedu predstavit, jak velice se Te to mohlo dotknout.

Ja sama patrim mezi ty, co hypoteticky rikaji, ze by do toho vedomne nesli. Nechci se srovnavat s Tebou - Ty jsi do toho nesla vedomne a jestli bys byla byvala volila tak nebo jinak, kdybys vedela ve 13. tydnu - to je jen Tvoje vec….

Nicmene uplne jina situace je, kdyz uz je Klarka na svete - jak jsem Ti psala o te knizce Jodi Picoult, tam se prave tohle resi a tam prave ta mama rika neco ve smyslu “nemuzu ted rict, ze bych volila potrat, kdybych o postizeni vedela vcas, protoze ted svou dceru znam, znam jeji smich, jeji oci, jeji zvidavost” (hodne hrube po pameti a asi znacne nepresne). Myslim si, ze to hodne odpovida tomu, co tady pises.

Ja sama mam k rodicum jako Ty obrovsky respekt - a myslim, ze je nas takovych vetsina. A ackoli jsem posledni, ktery by chtel tu mensinu obhajovat, po vsech tech diskusich, ve kterych jsem sama byla, vim, ze lide, kteri nikdy nepoznali nic jineho, nez ten svuj jeden jediny svet, nekdy odmitaji uznat, ze jsou i jine svety a ze ty jine svety jsou taky krasne a ze treba ten jiny svet muze byt bohatsi (nikoli materialne) nez ten jejich.

Diny - ja Te hrozne obdivuju, jak uprimne na tenhle blog pises - jak nam tady ukazujes ty krasne, ale taky ty neuveritelne smutne stranky Klarcina zivota a Tveho. Je to prave tenhle pohled, ktery mne osobne poupravuje to vnimani. Protoze kdyz nemas alespon ten zprostredkovany pohled, tak si to clovek sam od sebe neumi predstavit. A kdyz nekomu zivot serviroval jen bezproblemove situace, tak pak nekdy tento clovek zije v domneni, ze to je normalni a ze ti ostatni se do tech problemu nejak dostavaji sami… A z nekterych lidi mluvi proste teleci leta - ve 20 sice muzes mit dite, ale o zivote nevedet vubec nic…

Mozna by Ti bylo lip, kdybys do tech diskusi nechodila - ale kdyz tam budes chodit a budes rikat, jak se tito lide myli - tak treba aspon jeden nebo dva svuj pohled zmeni a treba prave tito lide nekdy budou vyznamni v zivote postizeneho cloveka - a bude to diky Tobe!

Drzim palce a preju hodne trpelivosti!

Kimmy

<!–texy–>Diny, krásně napsaný..a hluboce pravdivý.

<!–texy–>Ja jsem jezdila na tabory s mentalne znevyhodnenymi lidmi jako dobrovolnik a nejvic me prekvapilo, kdyz jsem treba sla s nejakym svym takto znevyhodnenym kamaradem po ulici, ze lidi ani tak nekoukali na nej, jako na me. Proste se divali, co je to za cloveka, ze kamaradi s nekym postizenym…

<!–texy–>dětství jsem prožila v blízkosti “jedličkárny”… a byť jsem nikde nic takového neslyšela, tak ten pocit, že všechno “ošklivé” je třeba “zavřít”, ten jsem si z dětství odnesla. Tenkrát se prostě všichni, kdo byli “jiní” zavírali, tak se to dělalo a hotovo.

Když jsem učila, měli jsme na škole děti nevidomých rodičů. Tenkrát jsem i slyšela - poznámky typu “proč si proboha takovýhle lidi pořizujou děti” atd.

Pak jsem odjela do Anglie. O víkendech jsem jezdila s partou lidí pracovat do parků National Trustu. Na místa po celé ANglii jsme se vozili svépomocí - zorganizovalo se kdo má auta a kdo může koho co nejjednoduššji kde nabrat. Na jeden víkend se mi ozval řidič David. Dali jsme si sraz u metra, ptala jsem se, jak ho poznám. Prej ho poznám, protože má hůl (možná říkal hole ale já tomu nerozuměla?) Přišel o berlích. Protože tam byly všeliké obrubníky a schody - jinak jezdil na vozíku. Neuvěřitelnej člověk. Odřídil do Cornwallu, odnesl si bágly (chtěli jsme pomoct, ale řekl, že raději sám). Natahoval s námi ploty - sednul si ke sloupku a utahoval dráty (je na to takovej vohiment), byl hrozně šikovnej (navíc měl silný ruce). Viděla jsem ho dělat práce, které mi přišly o berlích nemožné - třeba mýt nádobí (střídali jsme ve vaření, uklízení, mytí atd. pro cca dvacet lidí), servírovat jídlo atd. Šel s námi do hospody na pivo atd… a z “kluka o berlích” se stal David. Úplně obyčejnej David, co s námi občas jel na víkend.

Diskuze co bych kdybych jsou podle mě zcela marné… člověk neví, co by udělal, kdyby fakt v tý situaci byl. Navíc - jinak jsem to cítila než jsem měla děti, jinak u druhého těhotenství, jinak třeba teď když jsou děti maličko větší… prostě tohle se trošku vyvíjí i od té situace.

<!–texy–>Napsaný tak, že není fakt co dodat…

<!–texy–>Ahoj Diny.
Napsalas to hezky.Jen ti napíšu svou skušenost.Na základce jsem měla spolužačku,moc jsme spolu nevycházeli,pak jsme se neviděli léta.Až jsem jí jednou viděla jít s maminkou někam na procházku,ale proč to píšu je,že šla o fr holích,maminka jí musela pomáhat s rovnováhou.Prodělala totiž mozkovou příhodu v 15 letech.Je “postižená”,ale já jí beru jako kamarádku a stýkám se sní a vůbec mi nevadí a ani se nedívám na to,že má handikep.
Bylo by fajn,kdyby se fakt lidi dívali víc na to jací jsou ti co mají “problém” než na ten problém sám.

<!–texy–>Nemám moc slov, je to krásně napsaný… Děkuju

<!–texy–>Diny nádherně napsáno, brečím tu u toho jako želva. Musím se přiznat, že i já patřila k těm co se dívají na postižené lidi takto černobíle. Proto bych ti chtěla poděkovat, že píšeš tyto stránky a dělíš se o vás příběh, tys mi vlastně pomohla otevřít, moje do nedávna jsem si myslela, že vidoucí, oči. Chci ti poděkovat i za Nelinku, má možnost díky Klárce zjistit, že taková banalita jako třeba chůze není samozřejmostí. Tuhle jsme potkali maminku která vezla asi desetiletýho chlapečka na vozíčku a Nelinka se za ním rozběhla a říkala mu: “Pozdlavuj potom Klálku, jo?” Vůbec jsem to napřed nepochopila, až pak doma, mi říkala, že Klárka chudinka teď nemůže vůbec ťapat, když půjčila vozík tomu kamarádovi. No měla jsem co vysvětlovat! Takže ještě jednou vám moc děkuju a přeju ať v životě potkáváte jenom lidi vidoucí, citlivé a s uměním pohladit slovem. Mějte se krásně Markéta s Nelinkou a Amálkou

<!–texy–>Diny,
krásný… A je úžasný, že Klárinka skrze Tebe mění lidi, otvírá jim oči a srdce… Díky Vám za to.