Klárčin blog

Jede jede mašinka …

Cesta vlakem TAM (Přelouč) byla první větší půlku v pohodě, seděli jsme s klukama v kupé s jednou maminkou, babičkou a dvěmi dětmi. David skoro celou cestu po očku pozoroval staršího chlapečka a tudíž neměl čas se nějak projevovat ;)

Kája ke konci umyl celou podlahu kupé vlhčeným ubrouskem, aby si s ním pak utřel obličej, ale jinak dobrý ;)

V Praze přestávka na hřišti, kluci se vyřádili, v druhé (menší) půlce cesty se ve vlaku nudili, vytrhly nás karty od tety Šuldy a Motanice od tety Bludičky, které děti dostaly – moc děkujeme:) 

Cesta zpátky byla veselejší v tom, že jsem jela jen s Kájou, Dáda zůstává u babičky. Jenže Kája hodinu před odjezdem nešikovně zakopl a něco si udělal s kolínkem, nemohl si na nožičku stoupnout. Pak se rozchodil (na Hlaváku), ale stejně jsem ho většinou nosila a večer necítila ramena a ruce (kočárek zůstal doma;) ) Do toho na zádech bágl s věcma a proviantem.

Asi pět minut předtím, než Kája upadl, jsem pila kafe pod babiččinou švestkou a rozjímala, že nás čekaj čtyři hodiny cestování a tak jako jsem se litovala, že to bude něco a že se bude Kája bez Davči nudit a … do toho Kája upadl a od té chvíle musel být téměř pořád nošen. Takže z toho plyne ponaučení, že se člověk nemá předem litovat, páč se nakonec může stát něco horšího a pak teprv má pro litování důvod ;) 

Cesta do Prahy utekla jako nic, je to jen hodinka a kousek cesty. 

V Praze jsme čekali půl hodiny na spoj domů, Kája už se nechtěl nechat nosit, tak opatrně našlapoval a držel se mě za ruku úplně vzorně. On je asi fakt ještě prtě maličký, a asi je roztomilej, protože to jsem s žádným prckem nezažila, aby se tolik lidí otáčelo a usmívalo :) Dokonce jsme trhli Globusový rekord s vozíčkem. To se teda lidi neusmívají, ale spíš zírají – ale i tak na Hlaváku bylo těch  okukujících víc :)

Ty dvě hodiny poslední vlakem do Plzně utekli docela příjemně, seděli jsme v kupé s milou  maminkou malé holčičky :) No a pak ještě kontrola Zuzky na brigádě a tradá domů :)