Klárčin blog

Oči, které nemilují, vidí otlučenou omítku.

Srdce, které mu nepropadlo, vidí všude nedodělky, tamhle starý plot, tady divná garáž, rozkopané jezírko, taková prostě chalupa, na který ještě bude spoustu práce.

Já vidím domov. Pro mou rodinu. Pro naše děti, pro mého muže a mě, pro náš početný zvěřinec.

Vloni jsme ho málem opustili.

Šok, který nám způsobilo zjištění o Klárčině nemoci, způsobil, že jsme se rozhodli, že to tu prodáme. A najdeme si něco k bydlení blíž manželovo rodině, blíž k babičce, která nám pomůže s dětma, těch argumentů bylo…

Až čas ukázal, že by to byl útěk. Jenže před čím? Před sebou člověk neuteče, před skutečností také ne, nikde bychom nebyli šťastnější. Klárčina nemoc by nezůstala tady, nešla odložit jako starý kabát, vláčeli bychom jí s sebou těch 230 kilometrů na východ stejně …

Z rozhodnutí odejít zůstalo jen nově vymalováno. A tak to mělo být.

Náš domov je tady. Děj se co děj.

Všude jinde bychom jenom žili. Tady jsme navzdory všemu šťastní.

Ze severu chrání náš dům skála. A spousta remízků, v kterých mají hnízdo ptáčci a naše kočky tam tak rády chodí na lov :)

Směrem na jih velká zahrada. Dvouletá višeň, tříletá švestka … trnka přinesená z lesa. Třicetiletá broskvoň, s kterou se asi budem muset rozloučit. Spoustu jabloní, z kterých si trhají jablka psi;) Naše milované třešně. 

Pískoviště, houpačka. Posezení u ohně a dřevník.

A další stopy našeho sedmiletého bydlení tady. I když jsem skoro třicet let žila ve městě, tady jsem doma. Tady mám své šňůry… tady je můj domov.

Od letoška i domov našich oveček, byť u těch co se narodí asi jen dočasný. 

Za pastvinou teče potok. Když jsme se nastěhovali a dívali se na něj z okna, přišel nám strašně daleko. Dneska jakoby se ta vzdálenost zmenšila aspoň o polovinu … všechno je tak relativní.

Jsem moc ráda, že jsme neodešli. 

Oči, které milují, vidí milovaný dům.

Srdce, které mu propadlo … mu propadlo …

Tak to bylo jak ve zrychleném filmu ;)

Přišel, vylezl na střechu, pidiškvírkama protáhl na půdu, z půdy do pokoje, kabely, všude kabely, zapojil a … máme to:)

Konečně rychlý internet:) Z 460 něčeho jsme si polepšili na 3–4 něčeho většího a prý za měsíc bude dvakrát víc:))

Konečně mi zase jde youtube, konečně můžu zase nahrávat videa, konečně můžu poslouchat písničky, konečně nečekám asi dvě minuty, než se mi načte pošta ;)

Jupíííí :))))

.............­.....

Teď ještě aby nějaká osoba nacpala ten kabel pod koberec, mě se tak nechce, tak krásně to fičí, kliknu a je tu stránka, tu radost pochopí jen ten, kdo šnekoval jako my ;) 

Zuzka včera večer odjela k tátovi a za pár dní odjíždí do konce července s babičkou do Říma, muž dnes ráno odjel pro synátora a vrátí se nám kluci zítra :) a tak jsme s Káčkama osiřeli doma.

Je zvláštní, že když je všední den, dopoledne uteče jako nic. Jak je neděle, tak se to nějak táhne… nebo mi je po rodině smutno, právě proto, že je neděle? 

Hodinku jsme byli s dětma u oveček – s Velkým Novým se tam zatím jet nedá, já sama ho neutáhnu, tak byla Klárka v kočárku. Ale tak se za nimi těšila, že mi hlásila: Mně nevadí kočádek, maminko ;)

Martin s Andulou ale byli tak oprsklí, že prolezli kočárek skrz na skrz, jestli se v jeho útrobách přece jen něco k snědku neskrývá – až Klárka pojala podezření, že jí chtějí sežrat, takže spíš kvičela než cokoliv jiného ;) 

Kája se pak spolu s Andulou něčemu smály, čemu, to neprozradily ;)

Pak se Kájík vydal odlovit Klárku(ovci) a Xenu, lákal je na travičku :)

Klárka(dítě) zatoužila po Matýskovi, ten je totiž maličkej, přítulnej a zatím dle Klárky nepřesídlil z trávy na lidské maso jako suffolci ;), tak mu šel Kája domluvit. Prej už se nemá cpát a má se jít k nám pomazlit ;)

Matýsek poslechl :)