Klárčin blog

... Absces. No jo, představte si … a měl ho tam.

Myslela jsem si, že dnešní blog už nedám. Ale je mi líp, a tak dám.

Noc za včerejšek byla jak zlý sen. Od absolutní nespavosti mě zachránil jen …

… ledový obklad. Zánět měl velikost tunelu a na ucho jsem už pomalu neslyšela. Huhňala jsem a nikdo mi nerozuměl. Injekce neměla žádný účinek. Tak nějak jsem si spočítala, že ani druhá sama o sobě mít nebude a místo na obyčejnou pohotovost jsem jela do nemocnice na Bory na ORL.

Ještě že tak. 

Včera tam nebyl, dneska jo. Radši bych rodila další dítě, než tohle … 

Když jsem je ukecala, že hospitalizace fakt ne a slíbila, že při přístím průběhu svolím anebo se do roka ukážu a vyřešíme to, tak mi ambulantně prořízli mandli a pak ještě píchali někam do patra. Pan doktor byl naprosto skvělý, a i když odhaduju, že je mladší než já, jen culíčky mi chyběly k pocitu malé holky. Získal si mě hned první větou. Svůj děs a bolest jsem mu svěřila a on mi pomohl. Sice to strašně bolelo a já věděla, že se nemůžu hnout, protože by mohl říznout jinde, sice to bylo tak strašný, že jsem cítila, jak mi po zádech kloužou litry potu – ale než cokoliv udělal, tak to popsal, vysvětloval jako malé holčičce a vůbec nekomentoval moje slzy jako hrachy.  Vyšetření dutin přes nos (asi 20 cm hadička s baterkou na konci) mi přišlo už jak nic… 

Tohle se stalo dnes před polednem, večer jsem musela znovu na kontrolu. S věcma do nemocnice, pan doktor to neviděl moc růžově. Takže jsem doma pozařídila co se muselo, přijela babička s pyžamem, což mě naprosto dostalo a moje skvělá kamarádka mi dělala taxíka podruhé (ta co od ní tady visí ten jogurtový koláč).  

Dvě hodiny od zákroku a po dalším penicilínu se mi začalo ulevovat. Ráno jsem viděla přes mlhu a vůbec si nepamatuju, jak vypadala čekárna. Šla jsem tam neučesaná, vůbec mě nenapadlo to nějak řešit. Odpoledne jsem se osprchovala, učesala a snědla maličko vývaru od babičky (knedlíčky propašovat nešlo, pořád mám šíři čelistí tak jeden centimetr s bídou). Zase jsem to začala být já.

Večer pan doktor rozhodl, že zatím si mě tam nenechaj. Zítra zase na kontrolu a bohužel to budou zase muset říznout… ale prej už míň. No nevím, říkal to a díval se jak velkej táta, když chce uklidnit dítě. Budu mu věřit. Chce mi pomoct…

Chtěla bych mu poděkovat. Setkala jsem se spoustou lékařů, ke kterým bych měla výhrady. Ale až někdo budete muset na ORL do Plzně a ordinovat bude pan doktor Ruml, nebojte se. Je to profesionál. A nejen se skalpelem v ruce. A zítra tam zase bude. Nekonečná pracovní doba a přitom nekonečně milý přístup. 

A děkuju i vám za podporu a nezlobte se, že posledních pár článků je sebestředně o mně. Děti jsou v pohodě, plně v péči tatínka a teď i babičky, já polehávám, odpočívám, jsou strašně fajn a ulehčují mi marodit jak to jen jde. I jim moc děkuju. Je dobré vědět, že člověk není sám. Můžete mít kolem sebe spoustu lidí, ale když je třeba, pomůžou jen někteří. A mě moji blízcí nezklamali. 

A Jaruš, tobě taky moc díky ;) Vynahradím ti to nějak, něco vymyslím, jen co se uzdravím :)

Dobrou noc:) 

..............

Ráno bych nenapsala ani větu, už mi sakra otrnulo ;)