Klárčin blog

jsem dneska četla jeden blog. Jeden článek na jednom blogu. Díky Lucce, která nám na něj dala odkaz. 

Na ten článek, na to zamyšlení, myslím skoro celý den… Je to smutný, je to pravdivý, Petu mi svými slovy otevřela místa v mém srdci, o kterých jsem myslela, doufala, věřila, že zůstanou zavřená?

Asi to tak být nemá, asi je dobře, že se někomu podařilo, i když nevědomky, způsobit co způsobil. 

Dědo, udělám všechno proto, abych tě viděla. Já vím, že mě nepoznáš, já vím, že to už dávno nejsi ty, vím, že budu brečet, že to bude těžký. Ale celé mé dětství jsi mi byl milovaným dědečkem. Nemám právo se vymlouvat na cokoliv. 

I když ty asi vůbec nebudeš vědět, že u tebe budu sedět, já to vědět budu.

Petu – děkuju ti. 

Už mě to pózování nebaví, puzzle jsou postavený a já jdu lovit myšky ;) 

Tak tuhle básničku jsem dostala k narozeninám od Makýš – nemůžu si jí nechat pro sebe, na to je moc krásná … i když trošku smutná, pravdivá, a tak vůbec, jakoby mě Markét nějak dobře znala ;)

 ............­.............

Mám dvakrát osmnáct

a líto mi to není

Můj život, vítězství i prohry,

to se jen těžko mění.

.....

Mám dvakrát osmnáct

a nechci slavobrány.

Žiju tam, kde se můžu smát

i kde si lížu rány.

..... 

Mám dvakrát osmnáct

a fakt bych neměnila.

I když mi osud nadělil

nejen to, o čem jsem snila.

..... 

Mám dvakrát osmnáct

a touhu jenom jednu.

Prosím, ať to čeho se bojím

zůstane navždy v nedohlednu…