<!–texy–>Smutná pravda….

<!–texy–>Diny, jak pravdivý….bohužel. Taky jsme se semkli a drželi při sobě, jinak by to ani nešlo, ale bylo to tak těžký…….ale je fakt, že jsme vydrželi až do konce a teď na to i vzpomínáme v dobrém. Majka

<!–texy–>Diny,
díky za odkaz na krásné, byť smutné zamyšlení.
A děda o tobě vědět bude, i když budeš mít pocit, že nevnímá. Vnímá, cítí, jen to už prostě není schopen dát najevo (a je jedno, jaká je diagnoza, prostě to tak je).

<!–texy–>Ahoj,naše rodina už nejtěžší zkoušku složila a tátu jsme měli kromě jeho posledních pár dnů doma.Není to jednoduché,ale špatně by se nám šlo v životě dál,kdyby jsme se rozhodli jinak.Dneska- s odstupem roku-jsem na nás na všechny hrdá,drželi jsme při sobě a co je v životě cennější,než funkční rodina.

<!–texy–>Teda Diny, opět tu bulím, ano je to smutný, ale velice pravdivý zamyšlení. Mně osobně se nic takové naštěstí netýká, všichni moji nejbližší jsou v plné síle a zdravý, a já jsem za to tak ráda, musím to honem zaťukat, abych to nezakřikla, ale ze svého okolí pár takových lidí znám, mají někoho těžce nemocného, nevnímajícího už okolí, a nejdou za ním, nechápu, nevím proč a jen doufám, že pokud se jednou stane něco takového i v naší rodině, pevně věřím a doufám, že budu vyjímkou a za dotyčným budu docházet, i když to bude pro mě těžké sebevíc. Jedno ale vím,ten článek se mi zaryl hodně do paměti. J+L+S