Klárčin blog

Včera jsem dostala od kamarádky štos časopisů Květy – a v posledním čísle je rozhovor s modelkou, Helenkou Houdkovou.

Nějak mi svět modelingu nic neříká, ale tahle holka a máma je prostě jiná a co hlavně, dokázala své sny, před pár lety proklamované na podiu čerstvou tvářičkou, proměnit ve skutečnost. Možná i předčila leccos ze svých snů a plánů.  

Je to naše holka, od nás z Plzně, kdyby tak mohl být člověk na víc takových lidí hrdý (Kája Gott ale taky není špatnej ;) )

Helena založila Nadační fond Slunečnice a pomáhá dětem jak v Čechách, tak hlavně nemocným a umírajícím v daleké Kambodži. Nejsou to jen gesta, je za ní spoustu práce.

Jedna věta mě moc oslovila. Asi bych nikdy nepocítila jejich sílu tak, kdybych to sama nezažila. A tak si dovolím skrz ní znovu poděkovat vám všem, kdo jste Klárce jakkoliv pomohl, k Velkýmu Novýmu, k autosedačce … příspěvky na léky a potravinové doplňky … korálky, puzzlíky, knížky, hračky, věci na sebe … nedá se to všechno vyjmenovat …

H. Houdová: "Kdysi jsem jako mladá studentka vehementně tvrdila, že chci změnit svět. 

Dnes už vím, že k tomu stačí pomoct třeba jedinému dítěti. Protože tím změníte svět mnoha lidí… " 

... Absces. No jo, představte si … a měl ho tam.

Myslela jsem si, že dnešní blog už nedám. Ale je mi líp, a tak dám.

Noc za včerejšek byla jak zlý sen. Od absolutní nespavosti mě zachránil jen …

… ledový obklad. Zánět měl velikost tunelu a na ucho jsem už pomalu neslyšela. Huhňala jsem a nikdo mi nerozuměl. Injekce neměla žádný účinek. Tak nějak jsem si spočítala, že ani druhá sama o sobě mít nebude a místo na obyčejnou pohotovost jsem jela do nemocnice na Bory na ORL.

Ještě že tak. 

Včera tam nebyl, dneska jo. Radši bych rodila další dítě, než tohle … 

Když jsem je ukecala, že hospitalizace fakt ne a slíbila, že při přístím průběhu svolím anebo se do roka ukážu a vyřešíme to, tak mi ambulantně prořízli mandli a pak ještě píchali někam do patra. Pan doktor byl naprosto skvělý, a i když odhaduju, že je mladší než já, jen culíčky mi chyběly k pocitu malé holky. Získal si mě hned první větou. Svůj děs a bolest jsem mu svěřila a on mi pomohl. Sice to strašně bolelo a já věděla, že se nemůžu hnout, protože by mohl říznout jinde, sice to bylo tak strašný, že jsem cítila, jak mi po zádech kloužou litry potu – ale než cokoliv udělal, tak to popsal, vysvětloval jako malé holčičce a vůbec nekomentoval moje slzy jako hrachy.  Vyšetření dutin přes nos (asi 20 cm hadička s baterkou na konci) mi přišlo už jak nic… 

Tohle se stalo dnes před polednem, večer jsem musela znovu na kontrolu. S věcma do nemocnice, pan doktor to neviděl moc růžově. Takže jsem doma pozařídila co se muselo, přijela babička s pyžamem, což mě naprosto dostalo a moje skvělá kamarádka mi dělala taxíka podruhé (ta co od ní tady visí ten jogurtový koláč).  

Dvě hodiny od zákroku a po dalším penicilínu se mi začalo ulevovat. Ráno jsem viděla přes mlhu a vůbec si nepamatuju, jak vypadala čekárna. Šla jsem tam neučesaná, vůbec mě nenapadlo to nějak řešit. Odpoledne jsem se osprchovala, učesala a snědla maličko vývaru od babičky (knedlíčky propašovat nešlo, pořád mám šíři čelistí tak jeden centimetr s bídou). Zase jsem to začala být já.

Večer pan doktor rozhodl, že zatím si mě tam nenechaj. Zítra zase na kontrolu a bohužel to budou zase muset říznout… ale prej už míň. No nevím, říkal to a díval se jak velkej táta, když chce uklidnit dítě. Budu mu věřit. Chce mi pomoct…

Chtěla bych mu poděkovat. Setkala jsem se spoustou lékařů, ke kterým bych měla výhrady. Ale až někdo budete muset na ORL do Plzně a ordinovat bude pan doktor Ruml, nebojte se. Je to profesionál. A nejen se skalpelem v ruce. A zítra tam zase bude. Nekonečná pracovní doba a přitom nekonečně milý přístup. 

A děkuju i vám za podporu a nezlobte se, že posledních pár článků je sebestředně o mně. Děti jsou v pohodě, plně v péči tatínka a teď i babičky, já polehávám, odpočívám, jsou strašně fajn a ulehčují mi marodit jak to jen jde. I jim moc děkuju. Je dobré vědět, že člověk není sám. Můžete mít kolem sebe spoustu lidí, ale když je třeba, pomůžou jen někteří. A mě moji blízcí nezklamali. 

A Jaruš, tobě taky moc díky ;) Vynahradím ti to nějak, něco vymyslím, jen co se uzdravím :)

Dobrou noc:) 

..............

Ráno bych nenapsala ani větu, už mi sakra otrnulo ;) 

se mi ta angína nechce pustit, asi jsem jí sympatická… Po dvou dnech braní atb a žádného účinku nezbylo, než dojet na ORL. Nebyla jsem přiznám se, schopná si to odřídit, noc byla krušná. Tak jsme museli naložit všechny děti, dvě jsme dali babičce, M. mě doprovodil a pak drandil s Klárkou po okolí a já čekala v čekárně až na mě přijde řada.

Takže je to fakt nějaká vypečená forma, dostala jsem injekční penicilín a o víkendu musím každý den na pohotovost, v pondělí na čtvrtý k dr. a na kontrolu. Aby to nebylo jednoduchý, tak nám odešlo něco v motoru na autě, takže od nás ze vsi jak se dostat do Plzně … prostě jsme bez auta…

Mám naštěstí zlatou kamarádku a ta mě oba dny poveze, v pondělí pojedu autobusem, snad už budu schopná. A taky bych už neměla být infekční. 

Ještě že má muž dovolenou a zvládá se o děti postarat. Já jdu do postele, kéž by se mi aspoň trošku ulevilo, nemůžu mluvit, jíst, nemůžu dýl stát, nejsem na tohle zvyklá, že nefunguju…

V neděli chce přijet babička, ale já nevím… taky na ní angína skočí hned a aby pak byla nemocná… ach jo… měla bych jí tu ráda a děti taky, ale … asi je to příliš velké riziko … 

Díky, že na nás myslíte, ani nevíte, jak si přeju být zdravá. Sice mi štve to auto a vůbec netuším, co budem dělat, ale nějak se to vyřeší, ale když je člověk nemocnej a prostě nemůže úplně běžný věci…

Tak jdu do pelechu, Káčka spí, kluci šli nakoupit, musím odpočívat. Naštěstí u psaní sedím a nemusím mluvit, tak mi to zas tak neunavuje:) A mám prostě závislost na blogu, závislost na vás… to jsme to dopracovali ;)

radši na nic předem.

Ještě v úterý jsem se viděla, jak v pátek drandím vlakem s Klárkou a Davčou do Žalhostic za kamarádkou na víkend a strašně moc jsem se těšila i na další víly, které tam mají slet.  

Kájík by zůstal doma s taťkou, takhle krásně jsme to domluvili. Z výletu by asi moc neměl a hlavně má teď nějaké náročné pubertální období (o tom jindy), takže jsem se popravdě těšila i na odpočinek od něj.

Klárka by už byla 14 ní po atb – no, ale to by jsme jí nesměli vystřídat.

Davídek jak se vrátil od babičky si stěžoval na škrábání v krku, a protože u toho pofrkával a na mandlích nic neměl, usoudila jsem, že má zánět nosohltanu a nasadila léčbu (naše p.dr. má dovolenou a k cizí se mi nechtělo).

Davča jinak v pohodě, lítá, blbne, nemocnej nevypadá.

Mezitím zřejmě dokázal to cosi, co jeho neoslabilo, jen mu to trošku znepříjemňovalo život, hodit na mě. Nevím, jestli jsem taková květinka, haha nebo tak unavená, jestli moje tělo zareagovalo na manželovu dovolenou, že jako: teď můžeš, šup, teď si to můžeš dovolit!!!

Tak jsem si dovolila omarodit. A takovou angínu, která mi trápí už druhý den a atb zatím nějak moc nepomáhají, jsem snad ještě neměla – vždycky už druhý prášek pomohl a mohla jsem fungovat.

V noci mi otekl krk ještě víc a napravo jsem cítila mandle až u uší. No nebudu zbytečně popisovat, jak mi je, většina to zná.  

Prostě už nemůžu nic plánovat, protože když už Klárka je v pohodě – tak zbytek výpravy zařval. Přišlo to nečekaně, ze zálohy. No jdu si lehnout a snad příště budou od nás lepší zprávy.

Kluci zůstali odpoledne po společné procházce venku s tátou a my s Klárkou šli domů žehlit.

Přemýšlela jsem, čím bych Klárku zabavila – žehlení jí nebere ;), a pak mě napadlo, zkusit znovu tu malou myšku a jestli by jí už nešlo třeba si omalovávat v počítači. Navíc máme ten rychlej net, že jo, tak už by to i mohlo jít pěkně:) Naposledy si moc nevěděla rady s prstíkama, ještě nedokázala pořádně pochopit, které tlačítko myši má kdy použít – a dneska …

… její zaujetí je myslím nepřehlídnutelný :)

Ovšem postavení pacek na myšce mě dostalo :))

Ale co, hlavně že jí to šlo, bavilo, zahrála si i pexeso a já jsem zdolala další Monte Žehlu (v létě je žehlení docela dobrej adrenalin ;) ) 

Tak to mám za sebou.

Třeští mi hlava, ale za to ty milé úřednice nemůžou. Nedivila bych se popravdě, kdyby třeštila hlava i jim, nějak jsem se při posuzování PNP od tří let Klárčina věku, rozpovídala, zavzpomínala, přeskakovala z tématu na téma – a teď tu sedím u kafe a v hlavě mám vakuum.

Každopádně stejně nic nevím, uvidíme. Na druhý stupeň dosáhneme, na třetí dle posudku co Klárka zvládá ne. Prostě mentálně je (díkybohu) v pořádku, a bodové hodnocení je nastavené tak nějak půl na půl. 

Důležitá bude posudková komise, pak co napíše naše paní doktorka.  Podle paní Kočové (naší šéfky, která vede Sdružení rodin se SMA), mají děti se spinální atrofií nárok na uznání třetího stupně závislosti. Uvidíme, co si o tom myslí úřad. Asi to bude běh na delší trať … kdyby nebylo peněz potřeba, čert to vem. Ale bohužel potřeba jsou … :( 

Káva asi zabírá. Je mi trošku líp. Ovce venku bečí a ouřední šiml řehtá. Kdyby bylo s každým to povídání tak příjemné, jako dneska, přestala bych se možná ouřadů bát ;)

Tak už je doma, kluk náš:)

A banda malošů je zase kompletní (dětí ne, Zuzi je pryč a uvidíme jí až v srpnu …)

Hned ho bylo plno všude. A hlavně jak ho vítal Kája a jak pořád šťastně štěbetala Klárka :)

Kájík má zase lumpa na blbnutí a Klárka na pokec ;)

Davídek si to u babičky moc užil – ale doma je doma, že jo ;)

Takže hned musel vyzkoušet na Kájovi krokodýlí zuby, které si vyrobil ze Sluníčka ;)

Za 14 dní zase pocestuje, u babičky bude tentokrát dýl :) Prostě už je to velkej kluk, kterej  jezdí na prázdniny :)

Tenhle koláč visí na BC už nějakou dobu.

Tak jen připomínám, že je bezvadný – těsto je bez vajec, hodně jednoduché a můžeme využít jakékoliv ovoce. Dneska to u nás vyhrály višně od babičky a rybíz :)