Klárčin blog

Jsem smířená, že se mnou nějakou dobu nepromluví.

Ne kofolačka Klárka – ale Lucka.

Jenže já si nemůžu pomoct. Od okamžiku, kdy mi tu fotku ukázala, kdy mi povídala po ajsku, jak jí tvořili a jak si s ní Miška pořád hraje … pořád na ní musím myslet.

Po pravdě na obě holky.

Jak na tu z motouzků a vlny a … jak mě odzbrojila ta kolečka a dotaz Mišky, jestli může tahle Klárka chodit a když se dozvěděla, že ne, tak jí opatrně dávala spinkat a sedět …

Tak na tu živou – která nechápu kde bere  to všechno, co v ní je. Tu empatii, tu sílu, tu laskavost, upřímnost a …  Jak se takový lidi roděj? Co můžu dělat, aby jednou aspoň jedno z mých dětí mělo kousek toho, co má Lucka? 

Ona je totiž neskutečná. 

Takže jo, risknu to, že jsem dneska sem tu fotku dala, navíc ta fotka není moje;), takže ještě vykrádání duševního nebo jakýho vlastnictví – no počítám, že si to slíznu ;)

Ale kofolačka Klárka mi za to stojí. 

To každej uzná.

Teda skoro každej ;)

Tak jo, ale dudlík si jen kvůli tomu nevyndám ;) 

Když jde na mě smutek, Káčka nezahálí a hledají, jak mě přivézt na jiné myšlenky. Když se zrovna nezavíraj, kde nemaj, když nevymýšlí blbiny, tak mi hrajou, krásně spolu – na Zuzčiny klávesy :)

Většinou to teda není čtyřruč, pravou ručičku má Klárka slabší než levou a navíc jí používá na zvednutí té levé a pak už jí tam sama nedá. I když jí pomůžu, tak za chvíli ta pravá spadne. Ale hudba je to krásná … příště nahraju na youtube :) 

Už tak týden to se mnou cloumá.

Už tak měsíc o tom přemýšlím víc a asi rok měním názor.

Ze soboty na neděli jsem plamenně diskutovala (s vínem v hlavě, přiznávám) u našeho ohně s mým mužem, kamarády a příbuznými.

Obhajovala jsem a obhajovat budu právo žen porodit dítě, kde chtějí. Žen sečtělých, vědoucích, žen které znají svůj porodní proces a které ví. 

O porodech doma toho bylo už napsáno hodně, diskuze se vinou nejen Bécéčkem, ale snad na všech frontách domácího tisku a netové kanály iDnes a blogů také nezůstaly stranou.

Já sama osobně domarodička nejsem. Jen stojím na jejich straně a respektuju je. 

Osobně z důvodů, ze čtyř malých velkých důvodů – všechny čtyři děti ač po narození shledány naprosto zdravé (Apgar 10–10–10)  mi byly odebrány a odneseny na čas 2–10 hodin a to i přes mé protesty (u posledníčků Klárky a Káji velmi hlasité). 

Co se týká porodu samotného, ten nemá cenu probírat, jistě bych teď viděla spoustu úkonů, které byly zbytečně a ritualizované – ale co mi prostě rozum nebere, proč děti od maminek odnáší na zahřátí do plastového boxu v jiném patře, kde leží, spinkaj, pláčou a já nevím co ještě, protože já jsem je prostě neměla možnost vidět a být u nich. U svých dětí. 

Systém tak dělá.

Já doufám, že moje děti, moje snachy – tohle řešit nebudou. Ať budou rodit doma nebo v porodnici, dostane se jim toho, co bude třeba. Péče, lásky, v případě potřeby pomoci a hlavně je nikdo nebude oddělovat od mláďat, protože se to tak dělá pár desítek let. 

Určité věci jsou příliš velkou daní za pokrok.