Klárčin blog

Dívám se na ně, na jednu polovinu svých dětí a užívám si chvíle, kdy jsme venku, nikdo není nemocný a všechno vypadá že je v pořádku.

Pak si všímám, že kolem jede paní s asi vnoučaty na kole a pohled jí lítostivě sklouzne po Klárce. Cukne s sebou, odvrací pohled a pak se ještě jednou podívá. 

Na vteřinu mám její oči a vidím malé děvčátko. Sedí na vozíčku, v ruce drží vyfoukanou pampelišku a něčemu se nahlas směje. Vypadá tak spokojeně. Nesedí mi to k tomu vozíčku. Když nemůže běhat … neměla by být tak veselá … je asi nemocná. V obličeji vypadá normálně. Asi nebude postižená i mentálně. Tak asi obrna … hmm …  je to neštěstí…

Ne, paní, tohle není neštěstí, víte. Neštěstí je, když se už nedokážete smát. Neštěstí je, když slovem ublížíte někomu tak, že ten se smát přestane. Neštěstí je něco úplně jinýho.

Moje děti jsou šťastný. A já taky. Navzdory všemu.