Klárčin blog

Spinkala skoro do půl šestý a je po sedmé hodině a zase usíná. 

Moc nechce pít, uvidíme jak v noci. O jídle radši vůbec nemluvím.

Včera večer taky tomu moc nedala a v noci pila, tak snad dostane žízeň anebo s ní bude ráno rozumnější řeč.

V tlapce drží samolepky bacilů, co dostala od p. doktorky – každýmu je ukazovala a největší úspěch měla reakce Zuzky, tak zařvala děsem tak, že ztuhla krev v žilách i mně (byla jsem v kuchyni a vyděsila jsem se tak, že mi málem spadl hrneček s čajem na podlahu:))) 

Takže dneska s ní bacilové i spinkaj – jak ti samolepící, tak ti opravdoví. Ale ti druzí se doufám už třesou a brzy vezmou roha ;)

Fotka je nekvalitní, ale já jsem jí nechtěla už víc rušit a cvakat … 

Tak jsme ráno jeli.

Kájíka jsem předala babičce a jen s Klárkou jsme jeli za paní doktorkou. Čekárna byla prázdná, šli jsme hned do ordinace.

Klárinka v předtuše, že se jí zase bude něco dělat, pofňukávala a protože jsem jí špatně nalepila čůrací pytlík, tak pofňukávala i na nočníku, zatímco jí paní doktorka poslouchala.

Tvrdila nám, že čůrat nepotřebuje, že nechce píchat, že chce domůůů … výtěr krku byl bleskurychlý zrovna tak jako náběr krve z prstíku. Když už viděla, že je po všem, tak to z ní spadlo a dokonce oproti zatvrzelému „čůdat nepočebuju“ vzorek potřebný pro vyšetření vyrobila :)

Na vozíčku už pookřála, zvlášť když jí sestřička zahrnula obrázkama samolepících hnusbacilů ;)

CRP 78, zahleněná, no prostě – máme je. Antibiotika. Ono se u nás nedá jinak :(

Musíme inhalovat, cvičit cviky na pročištění dýchání, plivat hleny (to teda nevím jak jí donutit) a snad bude po víkendu líp.

Pak jsem Klárku odvezla k babičce, převzala si Káju a sjela s ním nakoupit, pro plínky do Zdravotních potřeb a do lékárny pro asi tisíc věcí.

Klárka mezitím u babičky vypila dvě lahvičky pití a snědla půl talíře polívky – a co hlavně, udržela to!!!

Domů jsme jeli po dvanácté, to už jsou oba prckové zvyklý spát. Asi dvěstě metrů před domem nám asfaltovali silnici – jako konečně, rozvrtaný je to už čtvrtý měsíc, ale proč zrovna dneska? 

Takže jsem asi pět vteřin dumala, jestli děti vyskládat, dojít pěšo a auto nechat u hospody a sjet s nákupem a ostatním domů až večer – při představě mražených stehen (ne mojich), jak se roztejkají v kufru, při přestavě Karla, jak háže šipky do horkého asfaltu z chodníku, po kterém bychom museli jít, jinudy to nejde,  jsem auto otočila  a objížďkou dlouho asi 7 km přes další dvě vesnice jsme jeli domů, abychom mohli zaparkovat u domu.

Děti už toho měly dost, usínaly mi, což se mi teda nehodilo, tak jsem jim zpívala (což se zase nehodilo jim a protestovaly) – a ve vísce před tou naší auto přes celou silnici a oprava transformátoru. Málem mě vezli. 

Asi osm chlapů po mém monologu na jejich adresu a ať mi okamžite uvolní cestu, vyděšeně couvlo, zrychlilo práci a jeden se mě jal uklidňovat, že to bude HNED a opravdu, stáli jsme už jen asi pět minut a konečně domů. Hurá!!! (netuším, jak jsem vypadala, ale asi hodně naštvaně:))))

Teď ještě oba prťavci spí, třetí hodinu!! A já se těším na večer, až zalehnu já. Proč mě tohle vždycky tolik vyčerpá???

Babi, díky za hlídání a za řízky, kdybych musela mít oba s sebou všude, asi bych domů ani nedojela;)

Nějak stárnu, vydržím toho čím dál tím míň;)

Večer písnu do komentů, jak se to u Klárky vyvíjí, ale myslím, že bude dobře, atb zaberou a basta:)

Díky, že na kočičku tolik myslíte!!!:) Fotku dodám večer, došla „jakjinak“ baterka a tak je tu jen Kájoš v obchoďáku.