Klárčin blog

Už dlouho jsem se tak nenasmála, jako dneska.

Odpoledne už selhávaly všechny výchovné metody, děti byly velmi hlasité, na střídačku to odmlouvalo … no znáte to. Tak jsem se uchýlila k praktikám, které se na všech serverech  a v diskuzích pro matky s  dětmi   n e d o p o r u č u j í ;) 

Klárce jsem vyhrožovala, že pokud nepřestane kvičet, neustále se dožadovat balonku spadlého na zem (jako posté ho zvedat fakt nemusím, navíc jsem zrovna měla dost práce doma) a uraženě padat na vozíčku do strany – že dnešní Černé hodinky se nezúčastní, že na ní budou všechny hodné děti, ale ona hodná není, takže tam nebude!!!

Davidovi jsem vyhrožovala, že pokud nepřestane skákat mně přes hlavu, pořád něco hučet a provokovat Karla, že zavolám babičce do vlaku, ať vystoupí a jede zpátky domů.

Zuzce jsem vyhrožovala, že jestli se neuklidní, zabavuju notebook a basta.

Karlovi jsem nevyhrožovala, v jeho případě to nemá cenu, stačí sebrat dudlík (ale kdo má pak vydržet ten řev) .

Bylo za pět minut tři a po ajsku jsem blikla na muže, že má za chvíli padla a hurá, je pátek :)

Očividně ho nic tak netěšilo jako tahle skutečnost;)

Po jeho postesknutí nad klienty (je IT něco) jsem mu poradila, ať zkusí výhružkovou metodu i na ně, že u nás doma na děti dost platí.

Výstupy muže mě dostaly, málem jsem spadla z balonu. Mou radu si vzal k srdci :))

„Tak pane Novák … protože pořád chcete tu statisitku, dnes nebude černá hodinka ! “

„Tak paní Otrubová, protože lžete, že jste chtěla něco o čem tvrdíte, že o tom nic nevíte, zabavuji vám notebook !“

" Paní Novotná, protože Vám nejde vyfakturovat zákazník XY, za trest zavolám Vaší babičce, aby dnes nejezdila !! " 

No řekněte, osvíceným matkám se nedoporučuje vyhrožovat dětem něčím, co nejde reálně splnit – ale v leckterých zaměstnáních by to zafungovat mohlo, ne ? ;) Každopádně by možná pár lidí spadlo z balonu jako já ;)

Včerejší zásilka od tety Jany a Kačenky se musela hnedka vyzkoušet:)

Gumičky s korálky nezaujaly včera jen Davídka, zaujaly i maminku, nic tak krásného ještě neviděla (to jako fakt maj v tej Emerice fšecko hezčí nebo co?:))) a Klárka z nich byla unešená neméně. Měla je nejen ve vláskách, ale ozdobila si jimi i ručičky :)

Odpoledne si nalepovala samolepky, Davča makeroval, že on teda lepit ty růžový panenky nebude a nakonec se nechal strhnout a taky jeden štoček vylepil :) Kájík maloval pastelkou a vytrvale pohrdal papírem, na stolek je to prý lepší ;) Pro jistotu malbu ještě přejel autíčkem. 

Já vím, že poslední články, hlavně ten o Příspěvku na péči, moc optimistické nebyly.

Občas to prostě člověka zavalí a je mu víc smutno, než veselo.

Jenže – na druhou stranu nejde nevidět tu spoustu hezkého, co je kolem nás. Kolika lidem na nás záleží, kolik lidí na Klárku myslí, ať už je to v rodině nebo kolem nás, kde žijem – a v neposlední řadě i v té zvláštní komunitě tady, ne netu. 

Moc nerada bych zapomněla poděkovat jednomu člověku. Plus té, která je po jejím boku :)

Naší paní doktorce, dětské doktorce, paní Miladě Nové. 

Kdysi v pravěku :)) mi kamarádka Edita dala na ní tip. Čekala jsem Davídka a ke stávající pediatričce jsem pro takový neosobitý, chladnější přístup už chodit nechtěla. Čekala jsem po deseti letech druhé dítě, navíc dle utz syna, strašně moc jsme si ho přáli (konečně jsem mohla dát své vytoužené jméno David) a já pro něj chtěla to nejlepší. Na paní doktorku jsem slyšela chválu, tak jsem se tam byla podívat a rovnou přehlásila i Zuzanku.

Člověk udělá v životě spoustu rozhodnutí a tohle bylo jedno z nejlepších.

Pochybuju, že někde bych našla tolik empatie a pomoci,  citlivého přístupu v době, kdy vyšla najevo Klárčina diagnoza.

Paní doktorka neváhala a o nemoci si zjistila, co se dalo a že těch informací mezi lékaři moc není… 

Je to jedna z mála pediatriček, která nechá mluvit i maminku a nemyslí si o sobě, že spolkla všechnu moudrost světa – je příjemné být si partnery a necítit se v ordinaci v křeči a omlouvám se, za pitomce (kdybych to nezažila u jiných pediatrů, zvlášť v Sokolově u jednoho, když byla Zuzka miminko, nepíšu to). 

A tak nějak prostě pořád vnímám, jaké máme štěstí, když to šlo, místo abych Klárku vozila do města, přijela paní doktorka k nám, když bylo třeba se domluvit s recepty, také to šlo, nedá se všechno vypsat, co za ty roky pro nás udělala „navíc“ …

Nesmím zapomenout ani na milou dětskou sestřičku :)  Určitě se vám taky kolikrát stalo, že jste třeba měli perfektního doktora, ale dojem zkazila jeho sestra a její chování (já nevím, jestli jsem tak náročná, ale mám na to zvlášť u specialistů docela smůlu).

Tak tady si poděkování zaslouží i ona – pokaždé usměvavá, milá a nikdy nezapomene mé děti vychválit do nebes:)) Asi tušíte, jak dobře se to poslouchá a v ordinaci se tomu i tak hezky věří :)))

No prostě, děkuju oběma moc moc moc a jsem ráda, že moje děti chodí právě do téhle ordinace v Plzni, Kaznějovské ulici :)

PS: Mj. paní doktorka sídlí hned vedle domu pro postižené a Klárka tam jezdí ráda z důvodu, že vždycky potkáme nějaké vozíčkáře a mávají na sebe a Klárka volá: paní taky má vozíčeeeeek :))))