Klárčin blog

V pátek přijela babička z Pardubic.

Děti se tak moc těšily, Kájík se za mě schovával jen malou chviličku.

Byl to fajn víkend, hlavně jsme na celé sobotní odpoledne zmizeli já i muž z domu, on si šel zaplavat a já po asi pěti letech SAMA ke kamarádce, kde jsme BEZ DĚTÍ kecali a pili kafe a vykládali si karty a u toho brečeli – no ještě jsem netušila, že mi toho volna bude třeba pro nabrání dalších sil s nemocema dětí. 

Pak jsme ještě jeli s mužem do lesní restaurace a hovořili BEZ přerušování a v autě jsme nemuseli nikoho poutat, jen sebe a prostě díky BABI a díky ZUZI :) 

Jen dvakrát mi bylo smutno.

Když babička ukazovala dětem fotky z léta, kde byl u nich na chatě Davídek skoro měsíc (ne vcelku, na střídačku) a Klárka tam viděla i vnoučata babiččina muže a jedna z nich je taková treperenda holčička jako je Klárka, jsou stejně staré a i si podobné (psala jsem to v létě tady na blogu).

Klárka posmutněla : Babi, já bych tam taky chtěla být …

I když se babi snažila mi pak říkat, že by si jí taky vzala … někdy … tak já vím, že si jí nevezme. Netroufne si na to, i tady se jí bojí i jen vzít z vany do náruče, neví jak jí popadnout … já se jí nedivím, ale prostě mi bylo smutno …

A to mi pak bylo ještě jednou.

Babička se snaží nemoc Klárky moc nevidět. Nemá internet, na blog nechodí, moc toho vědět nechce, povídat si o tom nechce, udělala si nějakou svou představu a té se drží.

Stála v kuchyni a tak mi optimisticky říká: A já si stejně myslim, že se ta nemoc zastavila, koukám na ní a je pořád stejná.  

Tak jo babi, já vím že to myslíš dobře. Jenže právě tyhle věty, taková ta falešná kolíbavá naděje, ta nám ubližuje nejvíc. Je to paradoxní, ale právě ten boj s tou potvorou mi dává sílu, dělat všechno co se dá, shánět pomůcky, shánět informace – já jí musím znát, musím o ní vědět, že je zákeřná a že se bohužel neřídí našimi sny. Mně opravdu nejvíc pomáhá dívat se jí drze do očí. 

A to pomáhá i Klárce. Nic se nezastavilo. Čas běží. My nemůžem zůstat stát a čekat na zázrak. Musíme být nejlíp o krůček před ní. Tak jedině máme šanci, že nás nedožene…aspoň ne dnes a ne bezprostředně zí­tra.

Ale jsi hodná, a díky. A zase přijeď … :)

Dneska ráno, protože u nás spala babička, byla Zuzi se mnou v pokojíčku a Kájík probuzenej si u nás hrál a ke spící Zuzce prohodil:

„Mamiko, Zuziko hajíko“ :)

PS: Do večera náš malý Japoneček onemocněl. Hodně kašle a v půl osmý ohodil sebe, mě, postýlku a koberec… teď spinká, ale hořel a tak vůbec … uvidíme zítra. Klárka se z toho už dostává, Davča teda kašle hlavně v noci … no tak zase asi kolečko …