Klárčin blog

Dnešní Projekt v sobě skrývá Hádanku ;)

Co to je ???

Vyhrává přesný popis situace – autorka si na výsledném díle velice zakládala, proto prosím o seriozní  přístup, děkuji. Zítra ráno jí budu vaše názory tlumočit ;) 

z práce, jsem natěšená.

Jak jen může být natěšená ženská na mateřské „dovolené“, od rána v celých větách mluvící pouze s pošťačkou (a to ještě jen někdy, dneska  zrovna mi bylo dáno, zaťukala, že venku svítíme:))), zavalená kopou dětských tělíček a slovíček, kde někdy teprv hledá význam a smysl.

Vím, že ho mám nechat vydechnout a ohřát se. (Ještě pořád jezdí na motorce do práce a jestli to vydrží jako vloni do Vánoc, tak rozmrzání trvá  u kamen docela dlouho;) )

Držím se.

A pak to na něj spustím. 

Co bylo, jak bylo a … 

… a on mi po chvíli zastaví a řekne: Mamko, já jsem to už četl na blogu :)))

No je tohle fér?:)))

PS: Taky vám říká muž: mamko?  Vadí vám to? Nebo to neřešíte? Ty jo, já to doteď neřešila a asi ani nebudu, kdyby mi to vadilo, asi mi tak neříká … Nicméně … naštěstí mi tak oslovuje jen někdy:)) 

Tak jsem hodně přemýšlela. Proč určité věci dělám tak jak dělám. Proč si nenechám říct ? 

Mám čtyři děti, z toho tři ještě maličké (snad by se David neurazil, ale kdyby byl jedináček, asi bych ho za maličkého považovala hodně moc:))

Jedno z dětí je hodně nemocné. Fakt.

Jedno z dětí potřebuje zvláštní péči. Další fakt.

Má jí, má toho spoustu, co ty zdravé nemají. Zvýšenou pozornost, náš velký strach o ní … 

Ale nechci, aby z ní byla větší skleníková kytička, než je.

Nechci, aby se cítila vyjímečná. 

Aby se mezi sourozenci cítila, že je NĚCO VÍC.

Protože kdyby to nebyla Ona, kdo je nemocný, kdyby to byl některý z jejích brášků, bude to stejné.

Jedna maminka začarovaného dítěte (jinou nemocí, ale velmi vážnou) se kdysi divila, že těmi odlehčenými pastelkami nemaluje jen Klárka, že je používá i David.

Tenkrát měla jen jednu holčičku – jedináčka. Přišlo jí nemyslitelný, aby další zdravý sourozenec používal výhod? svého postižení, drahých lehkých pastelek, když to nepotřebuje.

Víte, já moc nečtu psychologické knížky.

A taky neříkám, že mám patent na pravdu.

Včera mi jedna přítelkyně napsala: možná jsi známá v nějaký internetový komunitě (myslela tím na BC), ale pořád jsi hlavně MÁMA, PŘEDEVŠÍM OBYČEJNÁ  MÁMA.

A má velkou pravdu. Tahle máma píše tenhle blog.

A tahle máma odhaluje tolik ze svého soukromí, že se nemůže divit, když si sem tam někdo rejpne a touží mi poradit.

Já mám jednu špatnou vlastnost – nesnáším rady bez toho, abych o ně požádala. 

Já se nebojím zeptat, na cokoliv a když v něčem tápu, jsem moc ráda, že těch, kteří ví, je kolem mě spousta. Kvůli nemoci Klárky mám na diskuzi spinálky snad nejvíc dotazů já:)  

Ale nejvíc, nejvíc a do třetice nejvíc v těch základních věcech dávám na svou intuici.

Nechci doma skleníkovou kytičku. Chráním jí, ano, starám se, ano. Ale neprotěžuju, neběhám na první zavolání, nesloužím. Nedávám pofiderní výhody ve formě pastelek, neizoluju jí při rýmě sourozence. Můžete se mnou nesouhlasit, spousta  z vás by tisíc věcí dělala jinak, tak je dělejte. Já jsem já – a pro Klárku dělám co se dá v rámci svých možností, ale je jednou v bandě dětí, je jedna z nich a na mně je, kdy rozhodnu, že teď bude jakýchsi výhod požívat a teď ne, teď to prostě necháme a uvidí se.

Jani, netýká se to vůbec jen tvého komentáře včera, kde mě nejvíc zamrzela ta poznámka o BC – nejsi první, už jsem i dostala pár mejlů, kde mi bylo vyčtena jakási popularita díky téhle komunitě. Hodně lidí neví, že mezi tuhle partu patřím už od těhotenství s Dádou a že ta soudržnost se nenarodila přes noc… ale to sem nepatří.

Nejsi první, kdo mi radí a asi to i v podstatě myslí dobře. Myslím, že se v tomhle textu najdou další, je zvláštní, kolik lidí sem chodí a čte nás, přitom jen hledají, čeho by se mohli chytit a po straně pomlouvat, někdy se mi něco donese a pak přemýšlím … proč to dělají? A nejde jen o lidi z virtuálního světa, bohužel …

Sklouzla jsem trošku z ústředního tématu, ale co, je to můj blog ;)

A ono je to i trošku o tom. Návštěvnost je strašně velká, jsem zaregistrovaná na TOPlistu a jen koukám, kam to jen za měsíc poskočilo. Jsem ráda, ale má to i svá negativa.

Jen nevím, proč ti, co jsem jim trnem v oku, si taky nějaký blog nezaloží.

Nebo když už ho mají, proč se srovnávají  – za tímhle blogem není jen jedna obyčejná máma s kopou dětí z toho jedním nemocným … ono takových blogů tu pluje víc. Je za ním i kus velký práce a času do něj vloženýho … 

A už vůbec nevím, proč se tady obhajuju.

Asi proto, že chci, aby můj blog zůstal příjemným místem, pro vás, pro mě.

(A ještě poznámka na závěr: už se dlouho nestalo, že sourozenci nakazili Klárku, ten poslední bacil, spálový, si dovezla z Kladna – vůči sobě si docela pěkně budují imunitu. A jak to jednou bude se školkou nebo školou, to bude zase jen mé nebo resp. naše, mé a manželovo rozhodnutí. Domluvil jsem ;) )