Klárčin blog

Klárku dnešní „divadlo“ hodně vyčerpalo, dlouuuuho spala po obědě a my jsme s klukama zatím dlabali dýni (dlabali jako lžící, nééé pusou ;) ). Jo a ve finále si kluci pomáhali i příborovými noži. 

Pak jsme pastelkou namalovali oči, nos a pusu se zkaženými zuby (určitě jsou zkažený), vyřezali příslušné otvůrky, do poklopu jsme udělali komín, dovnitř dali svíčku a už nám Pan Dýně straší na zídce kolemjdoucí.

Foto je jen ilustrační, Pan Dýně je jinak posunutý o kousíček dál a na druhou stranu, takhle by strašil jenom nás :) Jo a všimněte si té … ehm … u nosu, už nám chudák stačil nastydnout ;) 

Jako kdybych byla součástí vysílání Rádia Jerevan, tak jsem si dneska přišla.

Asi není nikdo, kdo by neznal jeden z nejznámějších vtipů: 

Dotaz na rádio Jerevan: Je pravda, že v Tulské oblasti vyhrál Vladimír Vladimirovič Moskviče?

Odpověď: Ano, zpráva se zakládá na pravdě, pouze se nejednalo o Vladimíra Vladimiroviče, ale o Ivana Pavloviče, nebylo to v Tulské, ale ve Voroněžské oblasti a nejednalo se o Moskviče, ale o kolo.

Ivan Pavlovič ho nevyhrál, nýbrž mu ho někdo ukradl. 

Mé představy o dnešku se tvrdě rozešly s nastalou realitou. Začalo to už ráno.

Splavný odvoz Káji k babičce do Plzně nebyl splavný, s blikající kontrolkou oleje byl vynervený a když se řidička nedostala pod kapotu, páč nemohla najít ten čumplík, kterým se otevírá – tak to vzdala a se staženými půlkami (i takhle se dá posilovat) a hrůzou v očích, že někde zadře motor, náklad odvezla, předala a jela s Klárkou a mechaničákem v kufru zpět ke školce, kde už předtím zanechala staršího syna.

Cesta autobusem s kopou maličkých dětí netrvala ani deset minut k jedné sokolovně, kde se mělo divadlo konat. Deset minut obvykle není nic, ale Klárka se rozhodla prudit a padat mi z klína do uličky, zkoumat u sedačky před námi takovou tu přiklápěcí umělohmotnou poličku na pití a skřípnout si v ní prsty.

Jak ráda jsem vystoupila, ale někdo mi musel pomoct vyndat vozík ( a předtím nandat) a tak vůbec jsem si přišla neschopná, Klárku v náručí a odkázaná na pomoc druhých – nemám to rád. Jako principielně pomoc neodmítám, ale ráda si to organizuju po svém, vyhovuje mi mít děti v autě klidně všechny a sama si určovat priority, co je teď na řadě, co hoří, co kam dát, koho prvního domů a tak … a když jsem v reálné situaci, kdy jsem závislá na něčím podání něčeho … prostě si blbě připadám. 

No nebudu to natahovat.

Divadlo nebylo divadlo. Byla to taková one women show jedné klaunice. 

Bylo to určitě fajn, zatáhla děti okamžitě do děje, byly tam asi dvě  třídy školky a dvě  třídy školy bych tak odhadla – jenže MOJE DĚTI se zatáhnout nenechaly. První půlku hraní se tvářily jako pučmelouni a druhou se sdružili s Filípkem, který také tyhle hromadné akce nesnáší (na kolik jich ještě půjdu, než mi to dojde, že můj muž vtiskl do našich dětí i své antispolečenské geny? ;) ).

No prostě ANO, Klárka by se většiny programu stejně účastnit nemohla (a že to jsem to v první chvíli musela vydýchávat hlavně já, páč jsem netušila, že to divadlo na které jedeme je vlastně taková skákací, hopsací, tančící akce, kde bychom si zvládli tak akorát házet balonkem 15 centimetrů od sebe ;) ), ale ona si nechtěla právě ani házet, nechtěla se právě ani koukat a nechtěla vůbec NIC.

A David? To samý v bleděmodrým.

Uáááá …

Pak zase busem zpátky, pak zase autem do Plzně pro Káju (který si to u babičky prima užil, aspoň někdo), pak zase do školky pro Davču, zůstal tam na oběd a DOMŮ … do Prahy, do Podolí, do lékárny …  

Já tohle vážně nemusím, přesuny sem a tam, blikající olejová kontrolka, divadlo které není divadlem (ale to je moje chyba, že jsem si nezjistila víc, oni tomu takhle ve školce říkaj a já jsem moc ráda, že nám tu možnost ve školce nabídli, stejně bychom jeli i tak, prostě jsem netušila, že se děti tak šprajcnou …), já neasistující asistent, tzn. že jsem prostě byla pořád za TU  mámu a nejen Klárce, ale i Davidovi, který se ode mě celou dobu nehnul :))) 

Asi ani nevím jak to uzavřít … možná vtipem ;)

Dotaz na Rádio Jerevan: Je pravda, že ruské hodinky chodí jako švýcarské?

Ano, dokonce ještě rychleji.

.................

Prostě dneska to nějak nevyšlo podle představ. Ale i to je život, no jo … vlastně se ani tak moc nestalo. Hlavně že jsme nezadřeli ten motor ;) 

Zítra bude pro Klárku Velký den:)

Jedeme i se školkou do divadla:)

A já budu POPRVÉ v roli asistenta, takže se budu snažit jako nebýt (jen když nebude vyzbytí) – prostě zítra nebudu za mámu. Jsem na sebe fakt zvědavá.

Organizačně to bude zajímavý. Ráno odvezem do školky Davídka, má tam svačinku a prostě klasicky. Pak jedem do Plzně babičce předat Káju. Pak zpátky do školky, v půl desáté je odjezd autobusem. 

Auto necháme u školky, naložíme mechaničák, sedneme si s Klárkou mezi děti a tradááá… i  s dětmi ze školky a prvňáčky ze školy pojedeme asi 12 km do vesničky Horní nebo Dolní Bělá (jsou vedle sebe a fakt nevím) na divadýlko – prý se i děti zapojujou do her, minule to bylo spojené s maškarním, tak nevím, co mají přichystáno zítra :)

Každopádně ta akce bude delší, na oběd se jede později. Takže doufám, že Kájík u babi v pohodě vydrží a nebude moc ospinkanej. 

A co nejvíc doufám, že Klárce se bude mezi dětmi líbit, že bude mezi nimi drandit, že si popovídá, pohraje, že si to prostě užije!!!!

Já budu nenápadná (haha) osoba v pozadí, co přiskočí jen v nejnutnějším případě, budu fotit, budu se dívat … no prostě máme zítra obě premiéru. Písek ve školkové zahradě se moc nepočítá, ne?

Zítra bude Klárka jako ve školce – a navíc v divadle:)

A já budu jako asistentka – a navíc v divadle :)

Už se nemůžeme obě dočkat :)

Tenhle recept visí na BC už dlouho. Dneska jsem ho maličko obměnila – přidala jsem strouhanou mrkev ;)

Rozpečený hermelín s jablky a brusinkovou omáčkou je původně z dílny Jany Florentýny Zatloukalové – po prázdninové pauze její stránky Bistro Florentýna opět žijí, tak když se budete chtít inspirovat, můžu jen doporučit :)

A tuhle dobrůtku rozhodně taky!!! :) 

PS: Víte, že bez Flo a kouzelníka Merlina, který ji i mě věrně doprovází ;) by nebyl Klárčin blog takový, jaký je? Jsem moc ráda, že se naše cesty zkřížily a i když s Janou nejsem zdaleka tak v kontaktu, jako v době, kdy jsem psala pro Bistro, tak jí vděčím za moc … A Merlinovi pořáááád – divím se, že mě ještě nehodil na ajsku do ignorace ;))) 

Už asi 14 dní mi kapku zlobí komentáře – než zjistím, co se děje, tak se nelekněte, když svůj komentář pod článkem hned neuvidíte ve zveřejněných. U těch  z vás, kteří píší pravidelně, nevím proč se tak děje, některé komenty blog pustí rovnou a některé mi pozdrží ve frontě a musím je ručně odsouhlasit. 

Když někdo píše poprvé, automaticky naskočí proces schvalování, od druhého to už pustí  – tak to mám nastavené od začátku (zrovna tak u případných komentářů se spoustou odkazů, kvůli nevyžádaným spamům, které právě odkazy nejvíc obsahují).

Protože u počítače nesedím pořád (no fakt ne:))), tak může trvat i nějakou dobu, než svůj komentář uvidíte právě v tom případě, že je pozdržený. 

Snad se to podaří brzy vyřešit :)

Jednou za 14 dní si v pátek k Černé hodince objednáváme pizzu z místní pizzerie. 

Dětem (Kájoš se neúčastní, ten už má půlnoc – ode dne, kdy jsem se tu vypsala, že dělá fóry, tak je nedělá, takže počítám, že když dnes píšu, že je nedělá, tak je od zítra bude dělat:))) klasickou šunkovou se sýrem, jinou nejí.

My s M. si dáváme dohromady velkou a ta může být jakákoliv klidně ze čtyř různých pizz – takže toho využíváme, ale já stejně nejradši sýrovou (quadro formaggi).  

Musím říct, že naše pizzerka fakt umí. Museli jsme si dát limit a já se na ten páteční večer jednou za 14 dní těším – nemusím nic vymýšlet k večeři a u kamen je s dětma sranda:)

Na příští topnou sezonu počítám přibereme i Káju. I když ten asi ještě nebude umět obhájit v čem je nejlepší zvíře šnek, žirafa, žába (jedna z „advokátních“ her;) , každý na svém zvířeti hledá to nejlepší z něj a proč je něčím zvláštní), nebo se účastnit hry na: kdo z nás tady  má hnědý oči/nejdelší vlasy/naušničky, kdo nejvíc poskakuje, s kým je největší sranda (to o sobě tvrdily všechny děti : já já já :)))), a kdo je největší bebíčko (to na sebe svorně házely navzájem ;) . 

Ale Kájík určitě bude platným členem party- minimálně s pizzou by si hravě poradil už teď;)

Krájím v kuchyni jablíčka pro děti. Klárka sedí v koječáku v pokojíčku a s něčím si hraje, Kája u mě nedočkavě stepuje – hami je na dosah!!!

Jeden měsíček malému nedočkavci z misky vyndám. On u mě stepuje dál. 

„Vždyť už máš, tak papej.“

Natáhne ke mně druhou ručičku: „Etě Káka!!!!“

Teprve s druhým dílkem nedočkavě běží do pokojíčku a volá: "Káko, haminkaaaa … ":))

Někdy se chová jako malý miminko – hlavně tak i vypadá s tím svým dudlíkem.

Někdy je to velkej kluk – dneska jím právě byl.

paní Estivillová …

Na Baby-cafe jsem asi docela známá svým přístupem ke spaní dětí starších šesti měsíců. Je spousta maminek, které se mnou nesouhlasí a i hodně těch, které si Estivillovu metodu kontrolovaného pláče nemůžou vynachválit. Je to prostě jedno z velkým témat BCéčka :)

Ve zkratce jde o metodu, kdy prckovi ve věku tak kolem šesti měsíců vysvětlíte, že v noci se spinká. A naučíte ho to. Oponenti tomu říkají: vyřvávací metoda. Nás sympatyzanty to ale nerozhodí, na to jsem příliš odpočatí a vyspalí, kruhy pod očima necháváme těm druhým;)

Nedávno jsem po delší době na diskuzi nakoukla a neměla jsem to dělat. Od té doby totiž Kadel vycítil, že maminka si  honí triko a prostě odmítá spát. Zlobí neskutečně, tím že začal srozumitelně mluvit a vyjadřovat své pocity, i mě tvrďačku dostávají o půlnoci, v půl třetí ráno, v pět … jeho věty: mamiko, nece hajinkat, nece, bojiiiim – a podobně.

Přísahám, že ještě nedávno spal celou noc!!!

Od půl roka donedávna, prostě zlatíčko!!!

Snad je to jen období. Nevím. Snažím se vytrvat – ale tuhle jsem v noci polevila a mazlíka si vzala k sobě, usnul mi na prsou. Pak se probudil (asi byl moc do kopce:))) a utíkal do svého pelíšku a usnul v cuku letu. A dneska po obědě pro jistotu odmítl spát úplně!!!

Po hodině nátlaku a zoufalého volání jsem vyměkla. Sama sobě jsem namluvila, že holt dnešní poo spánek vynecháme a o to dřív usne večer.

Pustila jsem mu Prasátko Pepinu (hrát si nechtěl, na to byl evidentně unavenej až přetaženej), on si vlezl do svého lehátka a já si šla uvařit čaj.

(Klárka mezitím vzorně spinkala a Davídek byl ve školce).

Než jsem se vrátila… čekalo mě tohle naše ještě skoro miminko …

Spinkal hodinu a večer šel spát jako obvykle, tedy dělal scény. Dokud nepřišel tatínek. Pak usnul i bez obvyklého večerního čaje.

Potupně vysvlékám kabát paní Estivillové a slibuju, že už se nebudu v oné diskuzi angažovat. Nejsem dobrým příkladem;) Ode dneška u nás bude za tvrďáka táta:))

…ti nikam nezablouděj …

No to bude něco.

10. listopadu vesničani dobudou hlavní město;)

Měníme Motol za Kateřinskou, na setkání spinálky v Kladně jsem se domluvila s paní docentkou Havlovou a přecházíme k ní na dětskou neurologickou kliniku do Kateřinské, víc napíšu až bude po té anabázi v Praze.

Teď mám největší hrůzu z dopravy. Naším autem? To zavrhuju skoro hned, navíc, dálnice – nenávidím, bojím se, jak jede nějakej kamion, je mi špatně od žaludku.

Asi vyzkoušíme autobus Student Agency.

A pak metro. S malým mechaničákem už to máme maličko natrénovaný.

Radši o tom ani nebudu psát, je mi z toho pomyšlení až zle.  Jakoby nestačily odběry, vstupní vyšetření, to samo o sobě bude Klárce dost nepříjemné, berušce mojí. Ještě do toho se tam nějak dostat. 

Jako my to zvládnem, v pohodě snad – ale bude to něco. Jsme prostě z vesnice. Já se už nedivím, že se nám Pražáci smějou, musí na nás být pohled:))

Tak 10. listopadu, Praho, třes se:))