Klárčin blog

Někdy mi připadá, že tady na blogu fungujou kouzla. 

Opravdu. Taky si někdy říkám, že radši nebudu moc psát o tom, co Klárka potřebuje nebo co by ráda. Protože mezi vámi, kteří nás čtete, jsou kouzelníci – kouzelnice :)

Přesně tak to bylo s bublinkama – přístrojem do vany, který bublá a masíruje a jestli můžu posoudit včera podle reakcí dětí, je s ním děsná sranda:))

Zvlášť, když si do vody přidáte pěnu :))

Ale popořadě. 

Moc děkuju za nabídku několika lidí na poslání bublinkovače (mu tak říkám, snad nevadí:)) a využila jsem úplně první nabídku od Ivety H. :) Děkuju moc jí a její rodině, ale fakt i vám dalším, vy víte…

Ráno přišel balíček a Klárka si při rozbalování procvičila ručičky – kluci trhali izolepu tam, kde její síla nestačila ;) A pak hádali, co to může být :)

Přívodní trubici (vypadá jako dlouuuhý chobot) hned zabavili a hráli si na telefon – pak jsem jí radši uklidila, abychom se bublinkování vůbec večer dočkali ;)

Večer se tatínek zhostil úkolu zprovoznit bublinky. První do vany šli kluci a nestačili se divit, co dokáže bublinkovač s pěnou ve vodě:)) Klárka fascinovaně koukala:)

Pak si užívala už konečně i Klárka :) Nesmělo se teda bublat moc, Klárka je taková naše konzerva, musí si na všechno zvyknout. A taky příště radši nepřidáme tu pěnu, aby jí to nezavalilo :))

Ivet, moc děkujeme !!!:) Případné další příhody budu dokumentovat a určitě napíšu :)

Zatímco velká kuchařka bojuje v kuchyni s bábovkou (ta Lucka mi zase naočkovala:)) a s karbanátky k večeři (až přijedou hladoví chlapi z plavání, tak myslím bodnou ;) ), malá  kuchařinka má skoro hotovo, na pánvičce osmažila oranžové prý bábovičky, přivezla mi je na talířku i se lžičkou a prý tu mám večeži:))

Tak já jdu na to, dobrou chuť:)

Bydlíme na vsi, v takovém starším otlučeném domku.

Před domem skála, za ním velká zahrada, tři ohrady pro ovečky a potok.

Je nás šest a když připočtu zvířata, tak šestnáct.

Náš dům je zvláštní. Jednu stěnu má skleněnou.

Taková výloha, dá se říct. Je skrz ní vidět. 

Občas k ní zabloudím očima a pokaždé venku stojí kolem deseti postav. Všechny něco vyzařují, některé výrazně gestikulují, jiné jsou hodně opodál a snaží se tvářit nenápadně.

Sem tam zahlídnu známější tvář – někdy i takovou, kterou znám osobně :) I když nemám čas otevřít dveře a pozvat ji dál, víme o sobě. 

Ty postavy, díky tomu sklu, k nám vidí. Byla to naše volba, jednu stěnu prosklít. Blízcí, vzdálení i absolutně cizí lidé se na nás dívají, přemýšlí, usmívají se, mračí, hodnotí …

Ono je to ještě absurdnější, často totiž ti samí lidé vidí i do mé hlavy. Vnímají mé pocity, podle naturelu se mnou pláčou, když pláču já, nebo se usmívají a mají radost, když je i u nás fajn.

Jednu stěnu domku máme prosklenou. 

Občas mívám chuť vydat pokyn k zazdění.

Jenže – z podstaty se ráda dělím, o kus sebe, o náš, z pohledu většiny asi trošku netradiční život. O naše strachy, radosti.  

Když za oknem vidím zvednutý palec a touhu pomoct, nebo jen prostě cítím podporu – pomáhá mi to. 

Když za oknem vidím nevýrazné spíš stíny, o kterých nevím vůbec nic a necítím z nich také nic, anebo jen pouhou zvědavost, trošku mě to děsí.

Je to daň – daň za skleněnou stěnu.

Která je ale součástí domu. Našeho domu. Naší rodiny. Ten dům proto není veřejný. Leckdo může jít kolem, může nakouknout, může se i vracet.

Ale jen na nás je, koho pustíme dál. Koho ještě  blíž. Co dovolíme návštěvám.

Děkuju všem, kteří chápou … a respektují. Buďte vítáni :)

Je v podstatě zima (zavalení sněhem asi jen smutně pokývou …) a i u nás v Ovečkově nastal zimní režim.

Sice ještě sem tam nějaká tráva ke spasení nesměle vykukuje, aby byla vzápětí nemilosrdně sežrána – ale nic naplat, čtyři ženský a dva mužský s ouškama vesele kmitajícími do stran musíme dokrmovat. Teda Mates ani Mája moc nekmitaj …Už tak od půl pátý vyhlížejí krmiče. Békají a netrpělivě přešlapují u vrat.

Jeden den mají oves, druhý řepu. Zatím. Až udeří skutečná zima, budou dostávat oboje.

A jak jim chutná :)

Salaš už finišuje, seno přivezené před necelým měsícem ty potvory ovšem roztahali kde se dalo … takže jestli někdo z vás někdy bude mít ovce, není dobré mít nejdřív seno a pak teprv seník:)))

Ještě nanosit tři kýble vody, posbírat výtrusky (a že jich je), odnosit na kompost, podrbat Martina na lebce, zavřít na noc do první ohrady k letnímu přístřešku a tam nanosit seno na noc a …

… dobrou noc, ovečky :) Jedna ovečka… dvě ovečky … tři ovečky … :) 

PS: A skoro hodina denně v háji, pak se nemáme divit, že ten čas tak letí ;) 

Dnešní Projekt v sobě skrývá Hádanku ;)

Co to je ???

Vyhrává přesný popis situace – autorka si na výsledném díle velice zakládala, proto prosím o seriozní  přístup, děkuji. Zítra ráno jí budu vaše názory tlumočit ;) 

z práce, jsem natěšená.

Jak jen může být natěšená ženská na mateřské „dovolené“, od rána v celých větách mluvící pouze s pošťačkou (a to ještě jen někdy, dneska  zrovna mi bylo dáno, zaťukala, že venku svítíme:))), zavalená kopou dětských tělíček a slovíček, kde někdy teprv hledá význam a smysl.

Vím, že ho mám nechat vydechnout a ohřát se. (Ještě pořád jezdí na motorce do práce a jestli to vydrží jako vloni do Vánoc, tak rozmrzání trvá  u kamen docela dlouho;) )

Držím se.

A pak to na něj spustím. 

Co bylo, jak bylo a … 

… a on mi po chvíli zastaví a řekne: Mamko, já jsem to už četl na blogu :)))

No je tohle fér?:)))

PS: Taky vám říká muž: mamko?  Vadí vám to? Nebo to neřešíte? Ty jo, já to doteď neřešila a asi ani nebudu, kdyby mi to vadilo, asi mi tak neříká … Nicméně … naštěstí mi tak oslovuje jen někdy:)) 

Tak jsem hodně přemýšlela. Proč určité věci dělám tak jak dělám. Proč si nenechám říct ? 

Mám čtyři děti, z toho tři ještě maličké (snad by se David neurazil, ale kdyby byl jedináček, asi bych ho za maličkého považovala hodně moc:))

Jedno z dětí je hodně nemocné. Fakt.

Jedno z dětí potřebuje zvláštní péči. Další fakt.

Má jí, má toho spoustu, co ty zdravé nemají. Zvýšenou pozornost, náš velký strach o ní … 

Ale nechci, aby z ní byla větší skleníková kytička, než je.

Nechci, aby se cítila vyjímečná. 

Aby se mezi sourozenci cítila, že je NĚCO VÍC.

Protože kdyby to nebyla Ona, kdo je nemocný, kdyby to byl některý z jejích brášků, bude to stejné.

Jedna maminka začarovaného dítěte (jinou nemocí, ale velmi vážnou) se kdysi divila, že těmi odlehčenými pastelkami nemaluje jen Klárka, že je používá i David.

Tenkrát měla jen jednu holčičku – jedináčka. Přišlo jí nemyslitelný, aby další zdravý sourozenec používal výhod? svého postižení, drahých lehkých pastelek, když to nepotřebuje.

Víte, já moc nečtu psychologické knížky.

A taky neříkám, že mám patent na pravdu.

Včera mi jedna přítelkyně napsala: možná jsi známá v nějaký internetový komunitě (myslela tím na BC), ale pořád jsi hlavně MÁMA, PŘEDEVŠÍM OBYČEJNÁ  MÁMA.

A má velkou pravdu. Tahle máma píše tenhle blog.

A tahle máma odhaluje tolik ze svého soukromí, že se nemůže divit, když si sem tam někdo rejpne a touží mi poradit.

Já mám jednu špatnou vlastnost – nesnáším rady bez toho, abych o ně požádala. 

Já se nebojím zeptat, na cokoliv a když v něčem tápu, jsem moc ráda, že těch, kteří ví, je kolem mě spousta. Kvůli nemoci Klárky mám na diskuzi spinálky snad nejvíc dotazů já:)  

Ale nejvíc, nejvíc a do třetice nejvíc v těch základních věcech dávám na svou intuici.

Nechci doma skleníkovou kytičku. Chráním jí, ano, starám se, ano. Ale neprotěžuju, neběhám na první zavolání, nesloužím. Nedávám pofiderní výhody ve formě pastelek, neizoluju jí při rýmě sourozence. Můžete se mnou nesouhlasit, spousta  z vás by tisíc věcí dělala jinak, tak je dělejte. Já jsem já – a pro Klárku dělám co se dá v rámci svých možností, ale je jednou v bandě dětí, je jedna z nich a na mně je, kdy rozhodnu, že teď bude jakýchsi výhod požívat a teď ne, teď to prostě necháme a uvidí se.

Jani, netýká se to vůbec jen tvého komentáře včera, kde mě nejvíc zamrzela ta poznámka o BC – nejsi první, už jsem i dostala pár mejlů, kde mi bylo vyčtena jakási popularita díky téhle komunitě. Hodně lidí neví, že mezi tuhle partu patřím už od těhotenství s Dádou a že ta soudržnost se nenarodila přes noc… ale to sem nepatří.

Nejsi první, kdo mi radí a asi to i v podstatě myslí dobře. Myslím, že se v tomhle textu najdou další, je zvláštní, kolik lidí sem chodí a čte nás, přitom jen hledají, čeho by se mohli chytit a po straně pomlouvat, někdy se mi něco donese a pak přemýšlím … proč to dělají? A nejde jen o lidi z virtuálního světa, bohužel …

Sklouzla jsem trošku z ústředního tématu, ale co, je to můj blog ;)

A ono je to i trošku o tom. Návštěvnost je strašně velká, jsem zaregistrovaná na TOPlistu a jen koukám, kam to jen za měsíc poskočilo. Jsem ráda, ale má to i svá negativa.

Jen nevím, proč ti, co jsem jim trnem v oku, si taky nějaký blog nezaloží.

Nebo když už ho mají, proč se srovnávají  – za tímhle blogem není jen jedna obyčejná máma s kopou dětí z toho jedním nemocným … ono takových blogů tu pluje víc. Je za ním i kus velký práce a času do něj vloženýho … 

A už vůbec nevím, proč se tady obhajuju.

Asi proto, že chci, aby můj blog zůstal příjemným místem, pro vás, pro mě.

(A ještě poznámka na závěr: už se dlouho nestalo, že sourozenci nakazili Klárku, ten poslední bacil, spálový, si dovezla z Kladna – vůči sobě si docela pěkně budují imunitu. A jak to jednou bude se školkou nebo školou, to bude zase jen mé nebo resp. naše, mé a manželovo rozhodnutí. Domluvil jsem ;) )

To mě zase do něčeho Andrejka navezla:)

Jsem vážně za tu naší SMA komunitu ráda, nikdy nevíte, kdo s čím přijde a jakým směrem se pak začnete ubírat.

A Andrej napsala na svůj blog článek o něčem jako je Facebook – ale takový Facebook pro rodiče s dětmi SMA anebo přímo SMA nemocné.

SMA space.

No tak jsem nás zaregistrovala, jasnačka. A po hlavě spadla do angličtiny, kterou vůbec neumím (dva roky na základce se vážně nedaj počítat :)))

Hned se mě tam ujal Nate Lee a poradil Google překladač, to je vám věc. Jenže – to by mi nebavilo, jen tak si napsat větu a suše jí zkopírovat přeloženou. A tak u každého komentáře, který mi v angličtině přijde, nejdřív dumám a až pak překládám (a to jsou panečku rozdíly:)) a naopak, zkouším sama psát a pak kontroluju s Panem Googlem. Tam jsou rozdíly ještě větší!!:)

A už mám pár kamarádek, heč!!!:)

No prostě se nám otevřel svět. Mám z toho velkou radost, co se nového dozvím, koho nového poznáme … a tak vůbec. Zatím teda nechápu ani moc základních funkcí samotných stránek, ale k radosti mi to stačí.

Mám zase co poznávat a učit se. A že je to v případě spojení s angličtinou spojení na roky:))

Tak doufám, že tam někoho dalšího od nás z Čech potkám – ať si pro změnu provětrám češtinu ;)