Klárka - naše sluníčko

Nechci zatím onu přítelkyni jmenovat, ale moc mě potěšila a já se musím podělit. 

Nabídla mi, že bych pro ni mohla pracovat. Z domova, na počítači, po večerech. 

Večery jsou a budou  dlouhé a smutné. S Milošem jsme měli děti naučené chodit spát brzy, vždycky jsme si říkali, že tak jako dětem se nesmíme zapomenout věnovat i samy sobě … Na druhou stranu byl Milda velký spáč a svých osm hodin potřeboval, jinak bručel. Takže nezbývalo nic jiného, než naučit děti rituálům a chození do postýlek na čas. 

Umí to. Je to prima. Akorát já se tu asi zblázním.

Knížka, na té bude čas pracovat. Jenže ta mi peníze domů nepřinese. A já potřebuju vydělávat aspoň něco málo, pro sebe, pro svůj pocit, že jsem užitečná, jednou taky budu chtít třeba aspoň malej důchod a víte jak to chodí, když se vám počítá z péče o nemocné dítě. Knížka bude prima, ale jako koníček.

Nabídka té práce mi udělala takovou radost!! Protože přesně o tom Milda mluvil, že by bylo prima. Kdybych si našla něco na půl úvazku z domova. Nemůžu pracovat přes den, možná jen maličko, po obědě, když Klárka spí. I když bude Kája za rok a půl ve školce, Davídek ve škole, Klárce se chci a musím věnovat, budeme jezdit plavat, cvičit, do stacionáře … takže večery a noci to jistí.

Milda by byl pyšný, kdybych to dokázala.

Já si strašně moc vážím finanční pomoci na Zrnkách, nevěřím svým očím, když to vidím – ale popravdě, je mi to i strašně líto a těžko  definuju pocit, který mám … směs úžasu, díků, a … že bych milionkrát radši měla na účtě nulu, ale mojeho muže vedle sebe, vedle nás …  

Proto musím mít ještě jiný příjem, abych se vám mohla podívat do očí. A taky Mildovi – nelíbilo by se mu, kdybych jen brala. Nelíbilo by se mu, kdybych se taky nesnažila. Kdybych se litovala a jen nastavovala ruku. 

Já můžu jen s pokorou poděkovat a říct, že si moc vážím pomoci pro mě a naše děti, jste neuvěřitelní. Děkuju strašně moc, opravdu – ale děkuju stejně tak za slova, která mi tu píšete, za spoustu emailů, a to prý se ke mně další kopa zatím vůbec nedostala, schraňuje je má tisková mluvči ;)

Jste mi ohromnou oporou. A tím i našim dětem, protože když jsem klidnější, když se tady vypíšu a pak si v noci, když nemůžu spát, čtu vaše věty … vybrečím se, emoce se trošku vyplaví a já tu jsem pak pro děti mnohem víc, než bych byla schopná sama…

No začala jsem o práci a tak o ní i končím. Zatím neprozradím, po svátcích se ukáže a já se moc těším. Musím se nadechnout a nějak jít dál. A s vidinou toho, že budu někde platná … mi to půjde líp. 

A ještě jednou, moc vám všem děkuju, za jakoukoliv formu podpory, za každé rameno na brečení, za každý kapesník, za každé slovíčko … kde bych byla bez vás … 

Děkuju neznámému, který zařídil, že na Novinkách.cz už není článek zkreslený, že informuje pravdivě, vehnalo mi to slzy do očí … mám pocit, že když Milda sám nemůže, já ho hájit musím a tady jsem se dočkala opravy textu a hned celý článek vypadá jinak …

http://www.novinky.cz/…eprezil.html

Děkuju za sebe i za Mildu.

Klárka má ode dneška v nemocnici svůj mechanický vozíček :)

Poprvé jsem si dnes troufla za volant, vezli jsme Klárce nějaké hračky. Nepustili nás se Zuzi  za ní, mohli jsme to sestřičce jen předat mezi dveřmi. Je prý moc statečná,  stav se lepší, antibiotika zabírají, bohužel kašel zůstává, je to nějaký úporný bacil (já už s ním bojuju skoro 14 dní ), zítra jí zřejmě čeká rengen. Inhalujou, cvičí … je v těch nejlepších rukách, jen nám moc chybí :(((

Sestřička říkala, že jak nechce vůbec ležet na boku, že se bojí proleženin, tak nás napadl ten vozíček (ona nám to naše dr. říkala už na začátku, ale jak měla horečky, přišla mi hloupost aby ho tam měla hned). Takže už může i maličko jezdit po oddělení, může na něm jíst … to minule vůbec nemohla. 

Netuším, kdy by jí tak mohli pustit, zatím to prý nejde … je to pochopitelný a je dobře, že je v nemocnici, kde se o ní dobře starají … ale stejně … stýská se nám … 

Možná jenom dveře

dělí nás

a za těmi tvými

běží jinej čas

...........

Možná jenom dveře

co kliku nemají

já tu stojím před nimi

a brečím do dlaní …

...........

Za nimi jsi ty ?

Snad duše bez těla …

aspoň něco kdybych tak

s jistotou věděla …

........... 

Možná jenom dveře

a kamenný práh

díky tobě lásko už

nemám ze smrti strach …

........... 

Mé tělo bez duše

počká si na svůj čas

až dveře zavržou

a budem spolu zas …

noci upije … ale dne nepřidá, Lucie, když je třeba  - JE … mé strachy pohlídá …

.............­.............­........... 

Původně jsem si myslela, že počkám na její svátek. Je už za rohem, za pár dní … ale nepočkám.

Musím jí napsat hned – a hezky veřejně, protože každý by měl vědět, jak moc, i když jí to samotnou musí strašně bolet, jak moc mi pomáhá. A že mám za sebou teprv necelých šest dní bolesti, ale díky ní, že je blízko, díky její nejen virtuální, ale i skutečné pomoci,  má ta bolest menší rozměr, než kdybych jí tu neměla…

Sotva se vrátila od jedné babičky, spoustu práce do práce před sebou, skoro nevybaleno … ale vůbec neváhala a když se dozvěděla, že nám v úterý umřel Milda, sbalila králíky, Mišku a přijela k rodičům, kteří bydlí nedaleko nás.  Od té doby tu je, blízko, když zavolám, blízko, když potřebuju.

Z čistě praktických důvodů nevím, jak bych zvládla bez ní objednat pohřeb, dojet na kriminálku k výslechu a předání věcí, objednat květinovou výzdobu a další a další věci … Navíc byla i mou mluvčí, a to doslova, mám už týden pryč hlas a není mi skoro rozumět. A byla a je i mou mluvčí tehdy, když se ztratím. V čase a prostoru, v myšlenkách, v bolesti …  stává se mi to často, docela blbý třeba na ulici nebo když se vás někdo ptá, jestli si na parte přejete tohle nebo tohle … 

Z čistě osobních důvodů nevím, jak bych zvládla bez ní přežít nejhorší dny mého života. 

Nebudu psát víc, je to moc soukromé, moc osobní, moc naše… jen mám zrovna světlejší chvilku, za chvíli začne den, který mám radši než dlouhé noce, kdy se nedá spát … 

Možná jen … děkuju i za její typický humor, opravdu pořád nebrečíme. Jako třeba včera, když jsme byli nakoupit nutné v Globusu a já sáhla po koštěti (zlomilo se mi staré) a ona mi řekne: Musíš na sebe myslet, víš, musíš se taky umět odměňovat … Asi to myslela trošku jinak, protože se nám prostě prolínají v hovoru témata vážná s těmi praktickými, protože život tak nějak kolem jde prostě dál.  Jenže já v ruce držela právě to koště a v kontextu s jejími slovy jsem se fakt musela smát…:)

Prostě děkuju Lucko, nikdy ti nebudu moct vrátit to, co pro mě děláš… a děkuju  moc tvým rodičům, že hlídají děti a ty můžeš být se mnou. A moc se omlouvám, že jsem vás nakazila a že všichni kašlete a vůbec, to mě mrzí opravdu moc:((( 

v nějakých článcích na Novinkách … nebo Aktuálně … motorkář nepřežil srážku s náklaďákem … a pak ty diskuze, že další cvok a dobře mu tak … tak se mi zvedá tep a chtěla bych do celýho světa vyřvat !!

To myslíte mého muže? Co to bylo za motorkáře??? Táta od rodiny, který každý den jezdil na skůtru 30 km do práce a pak zase zpátky přes celou Plzeň. Kluk, který jezdil opatrně a vždycky jak měl, vymáčknul ze skůtra maximálně čtyřicítku a pochybuju, že převážnou většinu cesty by jel takhle rychle … Motorkář … když pršelo, tak se zabalil do pláštěnky z dvojkočáru … kolikrát mi doma nechal auto, kdybych ho s dětma potřebovala a klidně vyrazil v mírném dešti. Nikdy si nestěžoval. Byl rád, že ho cesty do práce nestojí tolik peněz, jako kdyby každý den jezdil autem. A dvě bychom si pro rodinu dovolit nemohli.

Motorkář … v kaslíku pod sedačkou si vozil každý den dvě jablka. Když bylo napečeno, tak jsem mu připravila koláč nebo bábovku. Pokaždé, když jsem mu říkala, ať jezdí opatrně, ať předvídá … tak mi říkal: Neboj se, já když vidím že se někdo řítí z vedlejší, tak  zpomalím a radši toho cvoka pustím …

Nečekal, že se blázen přiřítí zleva z vedlejší ulice, nemohl tušit, že není vidět, svítil, brzdil … neměl šanci. 73 kilo proti několika tunám …  nepochopím, nikdy to nepochopím, ta křižovatka je jedna z nejpřehlednějších v Plzni … a osvětlená byla taky. 

Pořád na to musím myslet, co mu tak v té poslední vteřině letělo hlavou … když je mi hodně bolavo, tak si říkám, že myslel na nás a jak moc tu chce zůstat, má tu přece ještě spoustu práce a vůbec… 

Možná neměl čas myslet vůbec na nic. 

Já doufám, že pan řidič, který to způsobil, bude mít spoustu času myslet na hodně věcí. A že se mu nějak donese, kdo byl ten anonymní motorkář přikrytý bílou plachtou … že se mu donese, že mu nebylo ani čtyřicet, že měl tři maličké děti, další vyženěné, že měl ženu, která má někdy pocit, že se bolestí zblázní … že měl v Pardubicích velkou rodinu, kde to nikdo nemůže pochopit a všichni pláčou …

Je mi strašně smutno, ze zmatených dětí, z toho, že jsme tu zůstali sami, že už nikdy neochutnáš z višně, kterou jsi zasadil před rokem, že nebudem louskat svoje ořechy… a ani ty porody jehňátek nezažiješ … že už nesedíš u kamen a nedíváš se do plamenů … že si nebudem u čaje povídat o tom, co jsem psala na blog … nemůžu dál psát, to je tisíce věcí, o které jsme přišli, možná víc … a já se pořád bojím uvěřit, že je to opravdu tak … že už se vůbec nic nezmění … že se už nikdy nevrátíš …

Dneska ráno jsem si myslela, že bude trošku líp, zase o kousek. Měla jsem energii, vycídila jsem kamna (možná to vypadá jako maličkost, ale v úterý jsem měla chuť je rozmlátit…), poklidila – v poledne přijela za námi babička z Pardubic, Milošova maminka.

Asi je normální, že společné setkání zase prohloubilo smutek – nedovedu si představit, jak je jí, mámě … kluky skvěle vychovala, já jí to říkala už dřív, protože Milda měl v sobě tolik dobrého v základu a to je její práce. Byl tak pracovitý, jako ona, poctivý, přímý …  nebyl hamťák, nikdy by nesáhl po větším kousku, nestálo mu to za to, jak říkal … Měl mobilní telefon z práce a nikdy z něj nevolal soukromě (možná opravdu vyjímečně, ale to už muselo být …), říkal, že na to máme můj a co si provoláme, to si zaplatíme. Že se tohle prostě nedělá …

On mě strašně naučil, když jsem ho poznala, byla jsem jiná. Naučil mě dobrovolné skromnosti, že všechno nemusí být hned, že podstatné nejsou věci, ale to jak žijem … strašně moc četl, to je taky zásluha výchovy jeho maminky … 

Ještě v den, kdy zemřel a já to netušila, jsem na diskuzi o bordelářích psala, jak je můj muž jiný … neštítil se žádné práce v domácnosti, nedělil role na mužské a ženské, ale to že máme dům a velkou zahradu tak nějak pak vyplynulo – že se staral nejen o ovce, dříví na další zimu, ale i každý den vysával a myl nádobí. Naučil nás, že když se zapojíme všichni, je dřív hotovo  … 

Možná byl pro okolí trošku morous;), nekamarádil se s každým. Byl hodně pro rodinu a byl neskutečně pracovitý – ty jeho svaly teď v zimě z tahání dříví z lesa … když se teď pár dní snažíme tu nějak přežít a je třeba dělat jeho práci, člověk si uvědomí, jak moc toho dělal, kolik ještě měl plánů a snů … 

Já jí to říkala i dřív, ale znovu jsem jí to říkala dneska … kéž by se mi jednou podařilo vychovat z našich synů takové chlapy, zemité, poctivé, co umí vzít za práci a přitom umí milovat celým srdcem … jako byl jejich táta. Ona to dokázala. Kéž bych jednou já mohla být stejně pyšná máma …

U kamen je plný koš třísek … matně si vzpomínám, že už v úterý docházeli …

Prý se naučí štukovat a opravíme ten spací pokojíček dětí … studuje stavárnu, to by bylo, abychom to nezvládli …

Mami, nemůžeme z tohodle domu odejít do bytu!! My bysme se tam nudili, chápeš? My musíme mít pořád co dělat, my to zvládneme!!!

Zuzka …

.............­.........

Někdo by měl vylejt tu mističku u záchodu, už přetejká !!! Si myslim …

Kdo nezavřel ty dveře od špajzu??? /bere za kliku a zavírá, hudrajíc si pod … vousy zdaleka ne …/ 

Davídek …

.............­......... 

Je sama v nemocnici a je strašně statečná. Při dávání ještě čípků doma ani nemukla (dřív horor). Statečná … naše …

Klárka …

.............­......... 

Nese v ručičkách chřupky a je zjevně rozladěn, že je nemá v mističce … (Milda si bral talířek, mističku i třeba jen na jeden pidikousíček čokolády, rostla jsem z toho:) )

Kájík …

.............­......... 

Moji čtyři stateční. Neskuteční. Pár okamžiků, kdy v nich vidím jejich tátu … anebo jako by byli větší, než byli před pár dny. 

Nevím, jestli se mám smát, nebo brečet. Děkuju vám, děti … vyberu si to první, na moment, než se mi zase začne strašně, ale strašně stýskat … ale děkuju i za ten maličký okamžik … 

Klárinka se třetí den nelepšila.Bylo to pořád dokola, odmítala pít a když horečka stoupla, tak zvracela. Pak se jí třeba na chviličku ulevilo, ale za chvíli to bylo zpátky. K tomu od včera začala kašlat. 

Nešlo to jinak. Celé dopoledne jsme spolu s Luckou vyřizovali obřad, parte, kytičky na loučení … popravdě si toho moc z dopoledne nepamatuju, za prvé jsem bez hlasu, tak mluvila Lucka a za druhé to bylo prostě … hrozný …

Do toho telefon s mamkou, že Klárka pořád hicuje a kašle. Tak jsem se stavila u paní doktorky a tam jsme domluvili převoz do Nemocnice sv. Jiří. 

Klárku tam znají, jela tam sanitkou s babičkou a ta jim ještě radši zopakovala specifika péče o naší berušku … Klárka jela vybavená koječákem, dvdčkama, plyšáčkem, svýma lahvičkama … 

Před chvílí tam volala Zuzi v mém zastoupení (já prostě nanejvýš skřehotám) a Klárka je strašně, ale strašně statečná!!! Dívala se na pohádku, je na kapačkách a ani moc při zavádění neplakala. Má asi atb plus výživu. Pak jí sestřička omyla, dala po lžičkách ještě trošku výživy a teď spinká…

Bohužel za ní nemůžeme jít, já pořád strašně kašlu, Zuzi taky není ještě fit. Když bude babička ok (taky jí drápalo v krku), tak za ní zítra odpoledne zajde, jinak až v neděli… 

Je to absurdní. Klárka první zažívá tu realitu, že nás prostě není dost … abychom se vystřídali, abychom u ní mohli být … já jí ale věřím, že to zvládne. Nic jiného jí ani nezbývá. Do budoucna to jinak ani nepůjde … Beruška maličká …  

Nemůžu spát, tak aspoň dohoním tady na blogu nějaké resty.

Měla bych určitě napsat, jak vypadají děti. No – nic moc… Klárinka má atb a dopoledne byla dobrá, s postupujícím dnem zase začala hicovat a pokašlávat … v noci zase horečku … ale pije, a dopoledne i trošku jedla … uvidíme …

Davídek má unavené, strašně unavené oči … neviděla jsem ho plakat, ale vypadá tak … maličko kašle. Teplotu nemá. Náladu taky moc nemá, je hodně citlivý a i když se O TOM nechce bavit, je vidět, že poslouchá, nasává a pak v tom svém maličkém mozečku analyzuje a já se děsím, protože je mi jasné, že to prostě nemůže vyhodnotit správně… Protože to neumím ani já ani nikdo, natož on… takový pětiletý šmudla … po pohřbu zkontaktuju dětského psychologa, potřebuju s ním pomoct…

Kája – kašle, teplotu nemá. Není v pohodě. Včera jsem ho poprvé pořádně viděla řádit, když do něj babička nacpala vývar, co uvařila kamarádka Jarka. Jí totiž strašně málo na to, jak je jindy jak nezavřenej …

Zuzi – myslím, že poprvé včera jí bylo líp. Zařídili jsme kamarádku přes noc, Péťu, bylo to strašně potřeba, aby tu měla někoho stejně starého, kdo si jí vyslechne, kdo bude u ní, fyzicky … a Péťa je strašně milá holka, empatická … skvělá … moc jí děkuju, protože už včera Zuzi začala zase vypadat trošku normálně … je tu od včera a bude až do odpoledne…

Můj čtyřlístek. Můj milovaný zdecimovaný čtyřlístek. Jak nemocema tak tím, čím musí projít. I když si to třeba ten nejmenší neuvědomuje, tak stejně ví, že je něco strašně strašně špatně a jinak … upínám se k rozloučení s naším milovaným taťkou, že pak … bude další etapa, těžká, ale jiná, kdy snad pro každého najdem vysvětlení a pomoc, nějakou drobnou radost, já vůbec ještě nevím jak to bude, ale potřebujou všichni čas … a spoustu objetí … a taky abychom se zbavili těch nemocí, protože v tomhle stavu se to vůbec nelepší …