Klárčin blog

… a stejně je poslední dny tak nějak víc smutno.

Chytám se ftípků, co kolem proletí, jako tonoucí stébla.

Aspoň na chvíli to donutí člověka se zastavit a zasmát. I když v duši místo pro radost nějak není.

Dneska na BC jsem četla tenhle:

Krakonoš přijde do pekárny a říká: Chci půlku Šumavy :)))

Nebo třeba poslouchat za dveřma koupelny – když Klárka Davídkovi spiklenecky říká: Mamka je pddlá ještědka :)))

Nemohla jsem se na ní ani zlobit, mohlo to dopadnout hůř, za ještěrku byť prdlou, jsem ještě ráda;) 

Uplynulý víkend byl asi v hodně rodinách ve znamení „jezdění na hroby“ – to zní dost divně, že jo … My jsme nikam nejeli, na své blízké, kteří tu s námi nejsou, vzpomínáme doma – ale na náš venkovský hřbitov jsme zašli.

Vyšli jsme před půl pátou, to ještě bylo světlo. Místní hřbitov stojí na skále přímo nad naším domem, ale než tam dojdem oklikou, tak to chvíli trvá. 

To bylo světýlek, svíček a květin – nebyl snad opuštěný hrob – všechny byly krásně vyparáděné a když se začaly náhrobky halit do tmy, ta listopadová dušičková atmosféra byla nepopsatelná.

Náš hřbitov je bezbarierový a tak se Klárce dobře jezdilo :)

Ve výklenku kostelíčku jsme zapálili svíčku našemu dědečkovi  – kluci mu tam nanosili hrstě kaštanových listů, aby to měl veselejší … 

Na zpáteční cestě nám Klárka svítila, Velkej Novej vlastně poprvé pořádně zažil cestu tmou (v dubnu se nestmívalo tak brzy jako teď).

A před domem nás pěkně postrašila naše dýně :)

(Kvalita fotek nic moc – na hřbitově foceno mobilem) 

Zaujal mě dneska článek na Postižených dětech – chvíli jsem dumala, že napíšu tam, ale pak mě napadlo, že se spíš vypíšu na blog a třeba se ozvou i další maminky dětí „jiných“, s kterými se tu potkáváme. 

Jak se širší rodina vypořádala s Klárčiným postižením, s její nemocí? 

Rozpačitě – to je asi nejvhodnější slovo. Nebudu tu vypisovat kdo a jak konkrétně co dělá, jak reagoval, jak přistupuje ke Klárce teď. Není mým cílem nikoho z ničeho vinit nebo vyčítat. Oni to ty babičky a dědové a tety a strejdové nemaj vůbec lehké.

Pominu-li ty, s kterými se moc nestýkáme a s kterými jsme se nevídali ani před „třeskem“, moc lidí nezbývá. My, ač jsme jako základ velká rodina, jinak početné přibuzenstvo kol sebe moc nemáme. Někdy je mi to líto, jindy jsem radši – jsme s mužem zvyklí spoléhat se víceméně na sebe a tím pádem i co zasejem, to si sklidíme ;) Případně „vyžerem“ … ;)

Chtěla jsem hodit zamyšlení, jak se naši příbuzní vyrovnali a vyrovnávají s tím, že jedno z jejich vnoučat je „jiné“, ale nakonec toho nejsem schopná. Bylo by to zamyšlení jen z mé strany, co jim se honí hlavou – nevím.  Protože ne vždy to, co se říká nahlas, je opravdu tak. 

Každopádně je tu určitě ale na místě poděkovat babičkám. Obě děti milují a děti se na ně moc těší. Obě se snaží o Klárku starat jak to jde nejlíp a ani jedna jí zbytečně nelituje. Jsou tu, když je potřeba, když je nutno (viz. třeba má angína, to fakt bylo SOS), jsou tu i jen tak – vím, že když zavolám, jsou na příjmu poslouchající a trpělivé, než ze sebe dostanu co musí ven. Když dětem řeknu, že některá z babiček přijede, Klárčino : Jooo a tleskání se ozývá celým domem :) (A výskoky kluků rozvibrujou podlahu :))) 

Takže jsem toho asi moc neprozradila. S Klárčinou nemocí se vyrovnává každý po svém a já nemám právo soudit, proč někoho nevidíme jak je rok dlouhý, proč se někdo ptá, kdy už Klárka začne chodit a jestli se lepší a proč jiný uhýbá pohledem …

Prostě je to tak.

Nejdůležitější jsme stejně my, rodiče. A bráškové a velká ségra. Nám věřím. I když je někdy hodně smutno, tak zatím zvládáme. Nejdůležitější je si umět přiznat pravdu. Protože jenom pak můžem s nepřítelem (s diagnozou) bojovat a být ve střehu … Jsem moc ráda, že je můj muž realista a pragmatik, pravda, kytice růží  jen tak se od něj sotva dočkám (romantika – co to je?:))),  ale to pevný rameno a umět se podívat pravdě do očí není vůbec k zahození. 

No – není nad to umět nás pořádně pochválit :))))