Klárčin blog

Dneska přijela Lucka s Miškou a králíkama – a hned byl plný náš dům, tak jak se mi to líbí … přivezla mj. i tyhle nádherné růžičky.

Postavila jsem je na Milošovu komodu (kterou jsem mu Já koupila z brigády a byla na to tak pyšná…) a taky jsem mu je u okna ukázala. No vím, iracionální, ale musela jsem. On mi kytky nenosil, však víte… to spíš tu čokoládu… ale já se pro to na něj nezlobím. 

Vím, že mě miloval i když nosit kytky pro něj bylo až moc romantické, měl radši přízemnější dárky:) Když to řeknu na rovinu, ty co šli sníst anebo vypít;)

Mám v sobě nějaké bylinky, tak se nedivte, je tu pořád někdo, dům plný lidí, starají se mi o děti, vaří nám, uklízejí, někdo mi něco dává do pusy, že prej musím tohle sníst a tohle vypít … a ty bylinky jsou fajn, už pár asi deset minut nebrečím!!!

Děkuju Luci za ty krásné růže. Když jsi mi je dávala, říkala jsi něco o podpoře, že každý plátek je jeden člověk, který na nás myslí … (promiň, já jsem pořád jak ve snu, takže snad jsem to pochopila dobře…) Jsou opravdu nádherné a já je dala schválně na Milošovo místo, protože to místo mě bolí, nerada tam chodím (i kamna jsem ráno nenáviděla) a tak když tam ty růže jsou, musím tam jít a musím se učit žít s tím, že ho tam nevidím …

Plácám asi páté přes deváté.

Klárka má vysokou horečku, kamarádka Jarka se Zuzkou rozjeli záchrannou akci a já nic netušila. Snad to bude do rána lepší. Kájík má průjem a Davídek vyplakané oči, které jsem ale nikdy plakat neviděla (kam se schovává???).

Zuzi má výdrž a od rána se nezastaví. Uklízí, oblíká, přebaluje, krmí, myje, ovce, děti, psy … fšechno … je MOJE!!! opora veliká …

A taky babička, Jarka, Lucka, kamarádky ze vsi, sousedka co přinesla čokolády a soused, který měl Mildu prý rád, protože se nikdy nechoval křivě – a i ty nepříjemný věci na rovinu řečený jsou lepší, než křivárna za zády, říkal, a že to byl fajn chlap. A jestli může přijít na pohřeb.

Končím pro dnešek. Lítaj mi myšlenky, mám strach o Klárku, mám strach o zítřek, jestli se konečně budu moct s Méďou rozloučit. Já vám to nikdy neřekla, tak jsem mu říkala … Jsem jak nevybuchlá bomba emocí, pláče, zoufalství, lásky, všeho … jsem semtex.

S dovolením ty nádherné růže přeposílám virtuálně vám všem jako díky – jednotlivě opravdu nestíhám a jsem dojatá a moc si vážím, že jste s námi… ani nevíte jak … 

nebudu nikoho tak milovat jako Tebe …

Včera večer jsem vůbec netušila, že je to naposled, kdy tě vidím… měl jsi trochu teplotu, vzal sis paralen a šel brzy spát … říkala jsem ti, vem si auto, přece když ti není dobře nepojedeš na motorce … Nikdy jsi nebyl z těch, kdo by někoho poslouchal, zvlášť ne dobře míněné rady manželky – takže jsi jen mávnul rukou a že radši pojedeš tak jak jsi zvyklej. 

Nebo jsem si v myšlenkách říkala, že bys taky klidně mohl zůstat doma  a vyležet se.

Ráno u botníku byly tvé pantofle. A venku stálo auto. Doufala jsem, že ti bylo líp, že ses pořádně vyspal a kolem desáté ti píšu email do práce: Tak jaká byla cesta, dojel jsi v pořádku?

Nic. Žádná odpověď. Ani na další email.

Telefon ve schránce, to se ti nikdy v práci nestává.

Poprvé, co pracuješ v Geisu (skoro dva roky), volám spojovatelce. Stíhačka, ještě se směju, ale říkám jí… mám divné tušení, nemůžete mi ho zkusit zavolat od vás? Taky se smála, že to zná, ale že to nebere nikdo, ani nikdo z kolegů. Obě se shodneme na tom, že máte poradu.

V půl třetí telefon. Policie České republiky.  Že se nemůžou doklepat, proč jim neotvírám? Na nás ale nikdo neklepe? Říkají, že jsou u oranžového domu a nikdo jim neotvírá. No ale my nemáme oranžový dům … a už tuším … nechtějí mi nic říct. Já už netuším, já vím …

Za pár minut otvírám dveře, stojí tam on a ona. Těch pár vět slyším jako ve snu. A pak se ptají, jestli nemají zavolat někoho na pomoc … když mi policajt podává ruku a asi chce říct: Upřímnou soustrast, zabouchnu mu dveře před nosem.

Ještě se doklepou na Zuzku a ujišťujou se, jestli nemaj zavolat sanitku. Pro mě? Proč???

Mně jen řekli, že mi zemřel muž!!! Táta našich dětí, ten nejlepší chlap na světě!!! Moje láska přes internet, který opravoval náš dům, stavěl ovečkám salaš a dětem vymýšlel strašidelné pohádky!!! 

Byl v tom nevinně, srazil ho řidič náklaďáku, když odbočoval do vedlejší a nedal mu přednost. Můj muž sice jezdil na motorce, ale byl to opatrný řidič, žádnej pirát silnic, na motorce jezdil jen proto, že to vyšlo levněji od nás do práce než autem …  

Nějak jsem to řekla dětem. Zuzi mě drží. Přijede mamka. Pak kamarádka. A pak večer táta. Čas vůbec neutíká, každá minuta se táhne. Kája z ničeho nemá rozum, Klárka se zdá taky ne. Davídek se zlobí a vůbec neví, co si má myslet. Zuzka pořád pláče. 

Dneska miláčku nemůžu jít spát. Protože se strašně bojím, že bych se ráno probudila a zjistila bych, že to nebyl sen. Já totiž vůbec nevím… jak máme bez tebe žít…

Chybí mi víra. Nevím, kde jsi. Mám tě hluboko v srdci a postarám se, aby na tebe děti nezapomněly. Ale tohle jsi nám neměl dělat… ne teď… ne tak brzy. Mně ani dětem, ani svým rodičům, všem kdo tě měli rádi. 

Ten včerejší článek na blogu sis ani nepřečetl, už jsi to nestihl … ale … třeba si tenhle nějak přečteš. Třeba tu s námi nějak pořád budeš. Budu ti psát, jak to tu zvládáme i nezvládáme,  budu ti psát o dětech, máme nádherný děti víš? Jen nám tu budeš strašně chybět – a já asi nikdy nepochopím, že už na ně nejsme dva. To nejde pochopit …