Klárčin blog

Včera večer se mi stalo … prostě kolem pohřbu víří hodně emocí v rodině a jedna z nich mě dost překvapila. Seděla jsem v pokoji  a přemýšlela o tom a pak jsem se zvedla, že to půjdu do jídelny Mildovi říct, zajímalo mě co na to řekne … v další pikosekundě mi došla ta absurdita … ale v té první, to bylo tak … hezký … chviličku mít pocit, že je tu pořád se mnou …

Podvědomě ho pořád hledám, pořád s ním počítám … teď je všechno tak jiné. Náš dům je pořád plný, poslední návštěva odešla před chvílí (půl desátý). Zuzi tu má kamarádku přes noc, já mamku. Přes den se nezastavím, i když vlastně třeba vůbec nevím, co děti kdy jak jí … (Klárka dostala atb a horečka večer nebyla, jen zvýšená teplota … ale Kája kašle dost, ach jo..) Jsem ráda, že se nezastavím, ale jsem pořád jak v oparu, ve snu.

Do pohřbu to nebude jiné. Cítím, že pak přijde ten zlom … a teprv pak se ukáže, jestli to ustojím, bez neustálé podpory za zády, bez humbuku kolem, Zuzi taky bude muset někdy k tátovi, aby ten nezapomněl, jak vypadá … zůstanu tu sama, v domě, který je najednou tak velký … sama s prckama.

S Kájou, který je totálně rozhozený a závislý na mě jako miminko (ale babičce se daří ho odpoutat a i nakrmit:) ). S Klárkou, s jejíma potřebama a vším, čím jí musím denně pomáhat (stačí, že na brejličky si dneska nikdo nevzpomněl???) S Davídkem, na kterého speciálně si musím udělat čas, protože on v sobě něco prožívá, co není dobrý, co nějak musí ven a já mu musím pomoct … 

Pak nastane úplně obyčejný čtvrtek, pátek … sobota, neděle … nechápu, nevím, jak tohle vydržím!!! Nedovedu si představit, že už si je táta nevezme k sobě do jídelny, abych se mohla trošku víc vyspat (že si chodil pro pleny a věci tak hlasitě, že jsem stejně nespala, to je fakt jedno…), že mi neřekne po obědě: Jdu se natáhnout a odpoledne vezmu kluky ven… Že tu budu prostě já a moje děti – jen MY SAMY …

Nové rituály, nový život. V něčem stejný, ve spoustě věcí jiný. 

Až utichne co se děje teď, tak se budu muset naučit znovu žít. Budu muset najít smysl. Budu muset najít něco, proč se těšit na každý další den.

Já neumím žít nešťastně. A to je ta potíž. Chtěla bych se umět zabalit do smutku a deset let nevylízt… Nebo dvacet, nebo klidně napořád. 

Jenže já se chci zase smát a chci být šťastná sakra … jen nevím, jak bych mohla, jen nevím, jestli to vůbec půjde. Bez tebe … 

„Lucko – čím to je … od toho úterka vidím jinak. Všechno vypadá jinak. Když se dívám z okna na ovce, vidím  je jinak. Náš dům vypadá jinak, mám úplně jiný jako vyměněný oči…“

„Vidíš jinak, už nemáš jen svoje oči. Už se díváš i jeho očima … navždycky už se na všechno kolem, na vaše děti… budeš dívat nejen za sebe, ale i za něj …“