Klárčin blog

U kamen je plný koš třísek … matně si vzpomínám, že už v úterý docházeli …

Prý se naučí štukovat a opravíme ten spací pokojíček dětí … studuje stavárnu, to by bylo, abychom to nezvládli …

Mami, nemůžeme z tohodle domu odejít do bytu!! My bysme se tam nudili, chápeš? My musíme mít pořád co dělat, my to zvládneme!!!

Zuzka …

.............­.........

Někdo by měl vylejt tu mističku u záchodu, už přetejká !!! Si myslim …

Kdo nezavřel ty dveře od špajzu??? /bere za kliku a zavírá, hudrajíc si pod … vousy zdaleka ne …/ 

Davídek …

.............­......... 

Je sama v nemocnici a je strašně statečná. Při dávání ještě čípků doma ani nemukla (dřív horor). Statečná … naše …

Klárka …

.............­......... 

Nese v ručičkách chřupky a je zjevně rozladěn, že je nemá v mističce … (Milda si bral talířek, mističku i třeba jen na jeden pidikousíček čokolády, rostla jsem z toho:) )

Kájík …

.............­......... 

Moji čtyři stateční. Neskuteční. Pár okamžiků, kdy v nich vidím jejich tátu … anebo jako by byli větší, než byli před pár dny. 

Nevím, jestli se mám smát, nebo brečet. Děkuju vám, děti … vyberu si to první, na moment, než se mi zase začne strašně, ale strašně stýskat … ale děkuju i za ten maličký okamžik … 

Klárinka se třetí den nelepšila.Bylo to pořád dokola, odmítala pít a když horečka stoupla, tak zvracela. Pak se jí třeba na chviličku ulevilo, ale za chvíli to bylo zpátky. K tomu od včera začala kašlat. 

Nešlo to jinak. Celé dopoledne jsme spolu s Luckou vyřizovali obřad, parte, kytičky na loučení … popravdě si toho moc z dopoledne nepamatuju, za prvé jsem bez hlasu, tak mluvila Lucka a za druhé to bylo prostě … hrozný …

Do toho telefon s mamkou, že Klárka pořád hicuje a kašle. Tak jsem se stavila u paní doktorky a tam jsme domluvili převoz do Nemocnice sv. Jiří. 

Klárku tam znají, jela tam sanitkou s babičkou a ta jim ještě radši zopakovala specifika péče o naší berušku … Klárka jela vybavená koječákem, dvdčkama, plyšáčkem, svýma lahvičkama … 

Před chvílí tam volala Zuzi v mém zastoupení (já prostě nanejvýš skřehotám) a Klárka je strašně, ale strašně statečná!!! Dívala se na pohádku, je na kapačkách a ani moc při zavádění neplakala. Má asi atb plus výživu. Pak jí sestřička omyla, dala po lžičkách ještě trošku výživy a teď spinká…

Bohužel za ní nemůžeme jít, já pořád strašně kašlu, Zuzi taky není ještě fit. Když bude babička ok (taky jí drápalo v krku), tak za ní zítra odpoledne zajde, jinak až v neděli… 

Je to absurdní. Klárka první zažívá tu realitu, že nás prostě není dost … abychom se vystřídali, abychom u ní mohli být … já jí ale věřím, že to zvládne. Nic jiného jí ani nezbývá. Do budoucna to jinak ani nepůjde … Beruška maličká …  

Nemůžu spát, tak aspoň dohoním tady na blogu nějaké resty.

Měla bych určitě napsat, jak vypadají děti. No – nic moc… Klárinka má atb a dopoledne byla dobrá, s postupujícím dnem zase začala hicovat a pokašlávat … v noci zase horečku … ale pije, a dopoledne i trošku jedla … uvidíme …

Davídek má unavené, strašně unavené oči … neviděla jsem ho plakat, ale vypadá tak … maličko kašle. Teplotu nemá. Náladu taky moc nemá, je hodně citlivý a i když se O TOM nechce bavit, je vidět, že poslouchá, nasává a pak v tom svém maličkém mozečku analyzuje a já se děsím, protože je mi jasné, že to prostě nemůže vyhodnotit správně… Protože to neumím ani já ani nikdo, natož on… takový pětiletý šmudla … po pohřbu zkontaktuju dětského psychologa, potřebuju s ním pomoct…

Kája – kašle, teplotu nemá. Není v pohodě. Včera jsem ho poprvé pořádně viděla řádit, když do něj babička nacpala vývar, co uvařila kamarádka Jarka. Jí totiž strašně málo na to, jak je jindy jak nezavřenej …

Zuzi – myslím, že poprvé včera jí bylo líp. Zařídili jsme kamarádku přes noc, Péťu, bylo to strašně potřeba, aby tu měla někoho stejně starého, kdo si jí vyslechne, kdo bude u ní, fyzicky … a Péťa je strašně milá holka, empatická … skvělá … moc jí děkuju, protože už včera Zuzi začala zase vypadat trošku normálně … je tu od včera a bude až do odpoledne…

Můj čtyřlístek. Můj milovaný zdecimovaný čtyřlístek. Jak nemocema tak tím, čím musí projít. I když si to třeba ten nejmenší neuvědomuje, tak stejně ví, že je něco strašně strašně špatně a jinak … upínám se k rozloučení s naším milovaným taťkou, že pak … bude další etapa, těžká, ale jiná, kdy snad pro každého najdem vysvětlení a pomoc, nějakou drobnou radost, já vůbec ještě nevím jak to bude, ale potřebujou všichni čas … a spoustu objetí … a taky abychom se zbavili těch nemocí, protože v tomhle stavu se to vůbec nelepší …