Klárčin blog

Dneska ráno jsem si myslela, že bude trošku líp, zase o kousek. Měla jsem energii, vycídila jsem kamna (možná to vypadá jako maličkost, ale v úterý jsem měla chuť je rozmlátit…), poklidila – v poledne přijela za námi babička z Pardubic, Milošova maminka.

Asi je normální, že společné setkání zase prohloubilo smutek – nedovedu si představit, jak je jí, mámě … kluky skvěle vychovala, já jí to říkala už dřív, protože Milda měl v sobě tolik dobrého v základu a to je její práce. Byl tak pracovitý, jako ona, poctivý, přímý …  nebyl hamťák, nikdy by nesáhl po větším kousku, nestálo mu to za to, jak říkal … Měl mobilní telefon z práce a nikdy z něj nevolal soukromě (možná opravdu vyjímečně, ale to už muselo být …), říkal, že na to máme můj a co si provoláme, to si zaplatíme. Že se tohle prostě nedělá …

On mě strašně naučil, když jsem ho poznala, byla jsem jiná. Naučil mě dobrovolné skromnosti, že všechno nemusí být hned, že podstatné nejsou věci, ale to jak žijem … strašně moc četl, to je taky zásluha výchovy jeho maminky … 

Ještě v den, kdy zemřel a já to netušila, jsem na diskuzi o bordelářích psala, jak je můj muž jiný … neštítil se žádné práce v domácnosti, nedělil role na mužské a ženské, ale to že máme dům a velkou zahradu tak nějak pak vyplynulo – že se staral nejen o ovce, dříví na další zimu, ale i každý den vysával a myl nádobí. Naučil nás, že když se zapojíme všichni, je dřív hotovo  … 

Možná byl pro okolí trošku morous;), nekamarádil se s každým. Byl hodně pro rodinu a byl neskutečně pracovitý – ty jeho svaly teď v zimě z tahání dříví z lesa … když se teď pár dní snažíme tu nějak přežít a je třeba dělat jeho práci, člověk si uvědomí, jak moc toho dělal, kolik ještě měl plánů a snů … 

Já jí to říkala i dřív, ale znovu jsem jí to říkala dneska … kéž by se mi jednou podařilo vychovat z našich synů takové chlapy, zemité, poctivé, co umí vzít za práci a přitom umí milovat celým srdcem … jako byl jejich táta. Ona to dokázala. Kéž bych jednou já mohla být stejně pyšná máma …