Klárčin blog

v nějakých článcích na Novinkách … nebo Aktuálně … motorkář nepřežil srážku s náklaďákem … a pak ty diskuze, že další cvok a dobře mu tak … tak se mi zvedá tep a chtěla bych do celýho světa vyřvat !!

To myslíte mého muže? Co to bylo za motorkáře??? Táta od rodiny, který každý den jezdil na skůtru 30 km do práce a pak zase zpátky přes celou Plzeň. Kluk, který jezdil opatrně a vždycky jak měl, vymáčknul ze skůtra maximálně čtyřicítku a pochybuju, že převážnou většinu cesty by jel takhle rychle … Motorkář … když pršelo, tak se zabalil do pláštěnky z dvojkočáru … kolikrát mi doma nechal auto, kdybych ho s dětma potřebovala a klidně vyrazil v mírném dešti. Nikdy si nestěžoval. Byl rád, že ho cesty do práce nestojí tolik peněz, jako kdyby každý den jezdil autem. A dvě bychom si pro rodinu dovolit nemohli.

Motorkář … v kaslíku pod sedačkou si vozil každý den dvě jablka. Když bylo napečeno, tak jsem mu připravila koláč nebo bábovku. Pokaždé, když jsem mu říkala, ať jezdí opatrně, ať předvídá … tak mi říkal: Neboj se, já když vidím že se někdo řítí z vedlejší, tak  zpomalím a radši toho cvoka pustím …

Nečekal, že se blázen přiřítí zleva z vedlejší ulice, nemohl tušit, že není vidět, svítil, brzdil … neměl šanci. 73 kilo proti několika tunám …  nepochopím, nikdy to nepochopím, ta křižovatka je jedna z nejpřehlednějších v Plzni … a osvětlená byla taky. 

Pořád na to musím myslet, co mu tak v té poslední vteřině letělo hlavou … když je mi hodně bolavo, tak si říkám, že myslel na nás a jak moc tu chce zůstat, má tu přece ještě spoustu práce a vůbec… 

Možná neměl čas myslet vůbec na nic. 

Já doufám, že pan řidič, který to způsobil, bude mít spoustu času myslet na hodně věcí. A že se mu nějak donese, kdo byl ten anonymní motorkář přikrytý bílou plachtou … že se mu donese, že mu nebylo ani čtyřicet, že měl tři maličké děti, další vyženěné, že měl ženu, která má někdy pocit, že se bolestí zblázní … že měl v Pardubicích velkou rodinu, kde to nikdo nemůže pochopit a všichni pláčou …

Je mi strašně smutno, ze zmatených dětí, z toho, že jsme tu zůstali sami, že už nikdy neochutnáš z višně, kterou jsi zasadil před rokem, že nebudem louskat svoje ořechy… a ani ty porody jehňátek nezažiješ … že už nesedíš u kamen a nedíváš se do plamenů … že si nebudem u čaje povídat o tom, co jsem psala na blog … nemůžu dál psát, to je tisíce věcí, o které jsme přišli, možná víc … a já se pořád bojím uvěřit, že je to opravdu tak … že už se vůbec nic nezmění … že se už nikdy nevrátíš …