Klárčin blog

Nechci zatím onu přítelkyni jmenovat, ale moc mě potěšila a já se musím podělit. 

Nabídla mi, že bych pro ni mohla pracovat. Z domova, na počítači, po večerech. 

Večery jsou a budou  dlouhé a smutné. S Milošem jsme měli děti naučené chodit spát brzy, vždycky jsme si říkali, že tak jako dětem se nesmíme zapomenout věnovat i samy sobě … Na druhou stranu byl Milda velký spáč a svých osm hodin potřeboval, jinak bručel. Takže nezbývalo nic jiného, než naučit děti rituálům a chození do postýlek na čas. 

Umí to. Je to prima. Akorát já se tu asi zblázním.

Knížka, na té bude čas pracovat. Jenže ta mi peníze domů nepřinese. A já potřebuju vydělávat aspoň něco málo, pro sebe, pro svůj pocit, že jsem užitečná, jednou taky budu chtít třeba aspoň malej důchod a víte jak to chodí, když se vám počítá z péče o nemocné dítě. Knížka bude prima, ale jako koníček.

Nabídka té práce mi udělala takovou radost!! Protože přesně o tom Milda mluvil, že by bylo prima. Kdybych si našla něco na půl úvazku z domova. Nemůžu pracovat přes den, možná jen maličko, po obědě, když Klárka spí. I když bude Kája za rok a půl ve školce, Davídek ve škole, Klárce se chci a musím věnovat, budeme jezdit plavat, cvičit, do stacionáře … takže večery a noci to jistí.

Milda by byl pyšný, kdybych to dokázala.

Já si strašně moc vážím finanční pomoci na Zrnkách, nevěřím svým očím, když to vidím – ale popravdě, je mi to i strašně líto a těžko  definuju pocit, který mám … směs úžasu, díků, a … že bych milionkrát radši měla na účtě nulu, ale mojeho muže vedle sebe, vedle nás …  

Proto musím mít ještě jiný příjem, abych se vám mohla podívat do očí. A taky Mildovi – nelíbilo by se mu, kdybych jen brala. Nelíbilo by se mu, kdybych se taky nesnažila. Kdybych se litovala a jen nastavovala ruku. 

Já můžu jen s pokorou poděkovat a říct, že si moc vážím pomoci pro mě a naše děti, jste neuvěřitelní. Děkuju strašně moc, opravdu – ale děkuju stejně tak za slova, která mi tu píšete, za spoustu emailů, a to prý se ke mně další kopa zatím vůbec nedostala, schraňuje je má tisková mluvči ;)

Jste mi ohromnou oporou. A tím i našim dětem, protože když jsem klidnější, když se tady vypíšu a pak si v noci, když nemůžu spát, čtu vaše věty … vybrečím se, emoce se trošku vyplaví a já tu jsem pak pro děti mnohem víc, než bych byla schopná sama…

No začala jsem o práci a tak o ní i končím. Zatím neprozradím, po svátcích se ukáže a já se moc těším. Musím se nadechnout a nějak jít dál. A s vidinou toho, že budu někde platná … mi to půjde líp. 

A ještě jednou, moc vám všem děkuju, za jakoukoliv formu podpory, za každé rameno na brečení, za každý kapesník, za každé slovíčko … kde bych byla bez vás … 

Děkuju neznámému, který zařídil, že na Novinkách.cz už není článek zkreslený, že informuje pravdivě, vehnalo mi to slzy do očí … mám pocit, že když Milda sám nemůže, já ho hájit musím a tady jsem se dočkala opravy textu a hned celý článek vypadá jinak …

http://www.novinky.cz/…eprezil.html

Děkuju za sebe i za Mildu.

Klárka má ode dneška v nemocnici svůj mechanický vozíček :)

Poprvé jsem si dnes troufla za volant, vezli jsme Klárce nějaké hračky. Nepustili nás se Zuzi  za ní, mohli jsme to sestřičce jen předat mezi dveřmi. Je prý moc statečná,  stav se lepší, antibiotika zabírají, bohužel kašel zůstává, je to nějaký úporný bacil (já už s ním bojuju skoro 14 dní ), zítra jí zřejmě čeká rengen. Inhalujou, cvičí … je v těch nejlepších rukách, jen nám moc chybí :(((

Sestřička říkala, že jak nechce vůbec ležet na boku, že se bojí proleženin, tak nás napadl ten vozíček (ona nám to naše dr. říkala už na začátku, ale jak měla horečky, přišla mi hloupost aby ho tam měla hned). Takže už může i maličko jezdit po oddělení, může na něm jíst … to minule vůbec nemohla. 

Netuším, kdy by jí tak mohli pustit, zatím to prý nejde … je to pochopitelný a je dobře, že je v nemocnici, kde se o ní dobře starají … ale stejně … stýská se nám … 

Možná jenom dveře

dělí nás

a za těmi tvými

běží jinej čas

...........

Možná jenom dveře

co kliku nemají

já tu stojím před nimi

a brečím do dlaní …

...........

Za nimi jsi ty ?

Snad duše bez těla …

aspoň něco kdybych tak

s jistotou věděla …

........... 

Možná jenom dveře

a kamenný práh

díky tobě lásko už

nemám ze smrti strach …

........... 

Mé tělo bez duše

počká si na svůj čas

až dveře zavržou

a budem spolu zas …

noci upije … ale dne nepřidá, Lucie, když je třeba  - JE … mé strachy pohlídá …

.............­.............­........... 

Původně jsem si myslela, že počkám na její svátek. Je už za rohem, za pár dní … ale nepočkám.

Musím jí napsat hned – a hezky veřejně, protože každý by měl vědět, jak moc, i když jí to samotnou musí strašně bolet, jak moc mi pomáhá. A že mám za sebou teprv necelých šest dní bolesti, ale díky ní, že je blízko, díky její nejen virtuální, ale i skutečné pomoci,  má ta bolest menší rozměr, než kdybych jí tu neměla…

Sotva se vrátila od jedné babičky, spoustu práce do práce před sebou, skoro nevybaleno … ale vůbec neváhala a když se dozvěděla, že nám v úterý umřel Milda, sbalila králíky, Mišku a přijela k rodičům, kteří bydlí nedaleko nás.  Od té doby tu je, blízko, když zavolám, blízko, když potřebuju.

Z čistě praktických důvodů nevím, jak bych zvládla bez ní objednat pohřeb, dojet na kriminálku k výslechu a předání věcí, objednat květinovou výzdobu a další a další věci … Navíc byla i mou mluvčí, a to doslova, mám už týden pryč hlas a není mi skoro rozumět. A byla a je i mou mluvčí tehdy, když se ztratím. V čase a prostoru, v myšlenkách, v bolesti …  stává se mi to často, docela blbý třeba na ulici nebo když se vás někdo ptá, jestli si na parte přejete tohle nebo tohle … 

Z čistě osobních důvodů nevím, jak bych zvládla bez ní přežít nejhorší dny mého života. 

Nebudu psát víc, je to moc soukromé, moc osobní, moc naše… jen mám zrovna světlejší chvilku, za chvíli začne den, který mám radši než dlouhé noce, kdy se nedá spát … 

Možná jen … děkuju i za její typický humor, opravdu pořád nebrečíme. Jako třeba včera, když jsme byli nakoupit nutné v Globusu a já sáhla po koštěti (zlomilo se mi staré) a ona mi řekne: Musíš na sebe myslet, víš, musíš se taky umět odměňovat … Asi to myslela trošku jinak, protože se nám prostě prolínají v hovoru témata vážná s těmi praktickými, protože život tak nějak kolem jde prostě dál.  Jenže já v ruce držela právě to koště a v kontextu s jejími slovy jsem se fakt musela smát…:)

Prostě děkuju Lucko, nikdy ti nebudu moct vrátit to, co pro mě děláš… a děkuju  moc tvým rodičům, že hlídají děti a ty můžeš být se mnou. A moc se omlouvám, že jsem vás nakazila a že všichni kašlete a vůbec, to mě mrzí opravdu moc:(((