Klárčin blog

Včera večer se mi stalo … prostě kolem pohřbu víří hodně emocí v rodině a jedna z nich mě dost překvapila. Seděla jsem v pokoji  a přemýšlela o tom a pak jsem se zvedla, že to půjdu do jídelny Mildovi říct, zajímalo mě co na to řekne … v další pikosekundě mi došla ta absurdita … ale v té první, to bylo tak … hezký … chviličku mít pocit, že je tu pořád se mnou …

Podvědomě ho pořád hledám, pořád s ním počítám … teď je všechno tak jiné. Náš dům je pořád plný, poslední návštěva odešla před chvílí (půl desátý). Zuzi tu má kamarádku přes noc, já mamku. Přes den se nezastavím, i když vlastně třeba vůbec nevím, co děti kdy jak jí … (Klárka dostala atb a horečka večer nebyla, jen zvýšená teplota … ale Kája kašle dost, ach jo..) Jsem ráda, že se nezastavím, ale jsem pořád jak v oparu, ve snu.

Do pohřbu to nebude jiné. Cítím, že pak přijde ten zlom … a teprv pak se ukáže, jestli to ustojím, bez neustálé podpory za zády, bez humbuku kolem, Zuzi taky bude muset někdy k tátovi, aby ten nezapomněl, jak vypadá … zůstanu tu sama, v domě, který je najednou tak velký … sama s prckama.

S Kájou, který je totálně rozhozený a závislý na mě jako miminko (ale babičce se daří ho odpoutat a i nakrmit:) ). S Klárkou, s jejíma potřebama a vším, čím jí musím denně pomáhat (stačí, že na brejličky si dneska nikdo nevzpomněl???) S Davídkem, na kterého speciálně si musím udělat čas, protože on v sobě něco prožívá, co není dobrý, co nějak musí ven a já mu musím pomoct … 

Pak nastane úplně obyčejný čtvrtek, pátek … sobota, neděle … nechápu, nevím, jak tohle vydržím!!! Nedovedu si představit, že už si je táta nevezme k sobě do jídelny, abych se mohla trošku víc vyspat (že si chodil pro pleny a věci tak hlasitě, že jsem stejně nespala, to je fakt jedno…), že mi neřekne po obědě: Jdu se natáhnout a odpoledne vezmu kluky ven… Že tu budu prostě já a moje děti – jen MY SAMY …

Nové rituály, nový život. V něčem stejný, ve spoustě věcí jiný. 

Až utichne co se děje teď, tak se budu muset naučit znovu žít. Budu muset najít smysl. Budu muset najít něco, proč se těšit na každý další den.

Já neumím žít nešťastně. A to je ta potíž. Chtěla bych se umět zabalit do smutku a deset let nevylízt… Nebo dvacet, nebo klidně napořád. 

Jenže já se chci zase smát a chci být šťastná sakra … jen nevím, jak bych mohla, jen nevím, jestli to vůbec půjde. Bez tebe … 

„Lucko – čím to je … od toho úterka vidím jinak. Všechno vypadá jinak. Když se dívám z okna na ovce, vidím  je jinak. Náš dům vypadá jinak, mám úplně jiný jako vyměněný oči…“

„Vidíš jinak, už nemáš jen svoje oči. Už se díváš i jeho očima … navždycky už se na všechno kolem, na vaše děti… budeš dívat nejen za sebe, ale i za něj …“ 

Dneska přijela Lucka s Miškou a králíkama – a hned byl plný náš dům, tak jak se mi to líbí … přivezla mj. i tyhle nádherné růžičky.

Postavila jsem je na Milošovu komodu (kterou jsem mu Já koupila z brigády a byla na to tak pyšná…) a taky jsem mu je u okna ukázala. No vím, iracionální, ale musela jsem. On mi kytky nenosil, však víte… to spíš tu čokoládu… ale já se pro to na něj nezlobím. 

Vím, že mě miloval i když nosit kytky pro něj bylo až moc romantické, měl radši přízemnější dárky:) Když to řeknu na rovinu, ty co šli sníst anebo vypít;)

Mám v sobě nějaké bylinky, tak se nedivte, je tu pořád někdo, dům plný lidí, starají se mi o děti, vaří nám, uklízejí, někdo mi něco dává do pusy, že prej musím tohle sníst a tohle vypít … a ty bylinky jsou fajn, už pár asi deset minut nebrečím!!!

Děkuju Luci za ty krásné růže. Když jsi mi je dávala, říkala jsi něco o podpoře, že každý plátek je jeden člověk, který na nás myslí … (promiň, já jsem pořád jak ve snu, takže snad jsem to pochopila dobře…) Jsou opravdu nádherné a já je dala schválně na Milošovo místo, protože to místo mě bolí, nerada tam chodím (i kamna jsem ráno nenáviděla) a tak když tam ty růže jsou, musím tam jít a musím se učit žít s tím, že ho tam nevidím …

Plácám asi páté přes deváté.

Klárka má vysokou horečku, kamarádka Jarka se Zuzkou rozjeli záchrannou akci a já nic netušila. Snad to bude do rána lepší. Kájík má průjem a Davídek vyplakané oči, které jsem ale nikdy plakat neviděla (kam se schovává???).

Zuzi má výdrž a od rána se nezastaví. Uklízí, oblíká, přebaluje, krmí, myje, ovce, děti, psy … fšechno … je MOJE!!! opora veliká …

A taky babička, Jarka, Lucka, kamarádky ze vsi, sousedka co přinesla čokolády a soused, který měl Mildu prý rád, protože se nikdy nechoval křivě – a i ty nepříjemný věci na rovinu řečený jsou lepší, než křivárna za zády, říkal, a že to byl fajn chlap. A jestli může přijít na pohřeb.

Končím pro dnešek. Lítaj mi myšlenky, mám strach o Klárku, mám strach o zítřek, jestli se konečně budu moct s Méďou rozloučit. Já vám to nikdy neřekla, tak jsem mu říkala … Jsem jak nevybuchlá bomba emocí, pláče, zoufalství, lásky, všeho … jsem semtex.

S dovolením ty nádherné růže přeposílám virtuálně vám všem jako díky – jednotlivě opravdu nestíhám a jsem dojatá a moc si vážím, že jste s námi… ani nevíte jak … 

nebudu nikoho tak milovat jako Tebe …

Včera večer jsem vůbec netušila, že je to naposled, kdy tě vidím… měl jsi trochu teplotu, vzal sis paralen a šel brzy spát … říkala jsem ti, vem si auto, přece když ti není dobře nepojedeš na motorce … Nikdy jsi nebyl z těch, kdo by někoho poslouchal, zvlášť ne dobře míněné rady manželky – takže jsi jen mávnul rukou a že radši pojedeš tak jak jsi zvyklej. 

Nebo jsem si v myšlenkách říkala, že bys taky klidně mohl zůstat doma  a vyležet se.

Ráno u botníku byly tvé pantofle. A venku stálo auto. Doufala jsem, že ti bylo líp, že ses pořádně vyspal a kolem desáté ti píšu email do práce: Tak jaká byla cesta, dojel jsi v pořádku?

Nic. Žádná odpověď. Ani na další email.

Telefon ve schránce, to se ti nikdy v práci nestává.

Poprvé, co pracuješ v Geisu (skoro dva roky), volám spojovatelce. Stíhačka, ještě se směju, ale říkám jí… mám divné tušení, nemůžete mi ho zkusit zavolat od vás? Taky se smála, že to zná, ale že to nebere nikdo, ani nikdo z kolegů. Obě se shodneme na tom, že máte poradu.

V půl třetí telefon. Policie České republiky.  Že se nemůžou doklepat, proč jim neotvírám? Na nás ale nikdo neklepe? Říkají, že jsou u oranžového domu a nikdo jim neotvírá. No ale my nemáme oranžový dům … a už tuším … nechtějí mi nic říct. Já už netuším, já vím …

Za pár minut otvírám dveře, stojí tam on a ona. Těch pár vět slyším jako ve snu. A pak se ptají, jestli nemají zavolat někoho na pomoc … když mi policajt podává ruku a asi chce říct: Upřímnou soustrast, zabouchnu mu dveře před nosem.

Ještě se doklepou na Zuzku a ujišťujou se, jestli nemaj zavolat sanitku. Pro mě? Proč???

Mně jen řekli, že mi zemřel muž!!! Táta našich dětí, ten nejlepší chlap na světě!!! Moje láska přes internet, který opravoval náš dům, stavěl ovečkám salaš a dětem vymýšlel strašidelné pohádky!!! 

Byl v tom nevinně, srazil ho řidič náklaďáku, když odbočoval do vedlejší a nedal mu přednost. Můj muž sice jezdil na motorce, ale byl to opatrný řidič, žádnej pirát silnic, na motorce jezdil jen proto, že to vyšlo levněji od nás do práce než autem …  

Nějak jsem to řekla dětem. Zuzi mě drží. Přijede mamka. Pak kamarádka. A pak večer táta. Čas vůbec neutíká, každá minuta se táhne. Kája z ničeho nemá rozum, Klárka se zdá taky ne. Davídek se zlobí a vůbec neví, co si má myslet. Zuzka pořád pláče. 

Dneska miláčku nemůžu jít spát. Protože se strašně bojím, že bych se ráno probudila a zjistila bych, že to nebyl sen. Já totiž vůbec nevím… jak máme bez tebe žít…

Chybí mi víra. Nevím, kde jsi. Mám tě hluboko v srdci a postarám se, aby na tebe děti nezapomněly. Ale tohle jsi nám neměl dělat… ne teď… ne tak brzy. Mně ani dětem, ani svým rodičům, všem kdo tě měli rádi. 

Ten včerejší článek na blogu sis ani nepřečetl, už jsi to nestihl … ale … třeba si tenhle nějak přečteš. Třeba tu s námi nějak pořád budeš. Budu ti psát, jak to tu zvládáme i nezvládáme,  budu ti psát o dětech, máme nádherný děti víš? Jen nám tu budeš strašně chybět – a já asi nikdy nepochopím, že už na ně nejsme dva. To nejde pochopit …    

Každý večer u nás probíhá stejný scénář. 

Všem nám to vyhovuje, víme, kdy končí hraní, kdy končí den, my rodiče někdy k té šesté hodině večerní koukáme hodně nedočkavě;)

Už v půl šestý každý podle svých schopností a možností pomáhá při úklidu jak pokojíčku, tak celého bytu, během půl hodinky je hotovo a začínáme napouštět vanu – Zuzi připravuje postele a pyžámka, Kája uklízí autíčka a hračky ze země, Davídek luxuje pokojíček a Klárka rozváží co zvládne nebo v poslední době stojí ve Vall-im. Uvažuju, že bych jí mohla naučit žehlit ;))) Ftip:))) 

Já připravuju večeři a kaši Kájovi, když mám náladu, ještě umeju nádobí (většinou jí nemám a pak mi štve, že jsem to neudělala). Muž zase přebírá lux po Davídkovi a vysaje zbytek bytu (a nanosí dříví a nakrmí zvěř a tak).

V šest začíná ten pravý kolotoč kolem koupání malých háďat. Ale většinou kolem půl sedmé je hotovo:)

Pak to ve spacím pokojíčku vypadá nějak takhle:

No pravda, hotovo ještě není, Klárka ještě není na nočníku oblečená:)

Kájík ještě nedávno chodil spát rovnou po koupání, ale už asi měsíc je prohlášený za velkého a tak se dívá s dětma na pohádky. V sedm ale už cestuje do zadního pokoje spinkat. Klárka s Davčou jsou vzhůru do osmi, kolem půl osmé jim chodíváme na střídačku číst (největší úspěch má tatínek, ten vymýšlí i hry, které následující večer požadují děti po mně:))

Tak takové je naše ukládání – metelesku blesku den co den, jsme jak namazaný strojek v hodinkách, někdy chybí komponent Zuzka (když je u táty), ale i pro tenhle případ máme zvládnuté rozdělení rolí :) 

Od takových sedmi jedem už coby rodiče na poloviční pohon, od osmi máme fraj. (Občasné noční buzení Káček, přetočení a polohování, podání dudlíku atd… to je v pohodě ;) ) 

Klárka má tři standartní přání (před zhasnutím i v noci, střídá si to: studenou deku (tzn. otočit deku obráceně), slepený nožičky (nožičky odlepit od polštářku pod nimi, ten také otočit, hodně se potí) a otočit (tzn. udělat náznak, že že jí otáčíme na bok, ale na něm spát už nechce, takže potřebuje jen tak trošku hejbnout pro pocit a upravit nožičky:))

Ale jak říkám, oproti požadavkům přes den a celému tomu chaosu, co u nás vládne – zlatý večery ;) 

PS: Jsem se rozepsala … je vidět, že je chřipka na ústupu. Anebo to bude tím, že jsem si něco udělala s hlasivkama, ten kašel byl fakt děsnej – a jsem nevykecaná .  

Ještě nemůžu nepochválit tu naší šikulku ohromnou – každý den stojí, trénuje, protahuje svaly, šlachy, prostě kamarádí s Vall-im :) 

Včera v něm stála bez dvaceti minut dvě hodiny – dopoledne jsme se k tomu nějak nedostali (lepší je míň času a víckrát za den), a odpoledne se v něm nějak „zapomněla“. Taky už tak nepláče při nandavání do něj, spíš jen tak pro formu fňukne, ale skoro hned je v pohodě. Trošku jí to pobolívá spíš po vyndání, asi jak se ty vazy zase vracej zpátky? 

Bůhví, jestli nemá Vall-i zásluhu třeba i na tom, že na Klárku pořádně ten bacil ještě nepřeskočil. Ve stoje se jí líp dýchá, roztahujou se jí pořádně plíce, trénuje odolnost … no myslet si to můžu ;)

Každopádně nás ohromně překvapila, jak rychle si zase zvykla stát (akorát má teda panickou hrůzu z toho, že by se v něm měla hýbat, ale nelámeme to, k tomu musí dojít sama…) 

to u nás padá. Jeden za druhým.

Díkybohu za to, že děti jsou proti klasické chřipce očkované, myslím, že jinak by to u nás vypadalo mnohem hůř. 

Já příští rok už teda nezaváhám a necháme se naočkovat s mužem taky. On to tedy ještě zvládá, navíc to není takovej ten typickej chlap, co když má rýmičku, tak umírá – to mi spíš přijde, že jsem já, momentálně nejsem schopná skoro ničeho, jen polehávám a hekám a k tomu jsem bez hlasu.

Davídka už druhý den pálí oči a má mírnou teplotu, horečky ne. Kájík začal dneska kašlat, teď mu i maličko vyskočila teplota. No a Klárka ráno buchcala, jak jinak. Po naprání medicín si to prozatím prý rozmyslela a už jsem jí neslyšela, teplotu nemá. Ale co není teď, že jo… fakt bych se divila, kdyby zrovna ona těm virům, co tu lítaj, odolala…

Zuzi má to nejhorší za sebou, včera dokonce vařila oběd a dneska za mě bere ovce. Uááá … ale jen to nejnutnější, tzv. ovčí desetiminutovku, taky se musí šetřit, zdaleka není zdravá. Do školy půjde až příští týden, když bude úplně v pohodě. Ono beztak prý není skoro koho učit … v sekretariátu říkali, že to tam popadalo strašně. Mezi slovy se paní sekretářka slušně rozkašlala …

Mám pocit, že nějak marodí celej svět. Takže ta anketa tady na blogu mi přijde tak optimstická!! Tak vy kdo jste zdraví, nechť to tak zůstane a tam kde se marodí, ať je brzy líp!!! 

Tak u nás skolila asi první oběť – Zuzku. Na obyčejné nachlazení to nevypadá :( Nebudu se děsit, že je to zrovna prasečí, ale i kdyby byla … co naděláme. Navíc prasečí je prostě jen tak trochu jiná chřipka, nějaké děsivé statistiky číst odmítám. Já začínám kašlat a pobolívaj mi záda, v nohách cítím slabost. Mrňavci se zatím drží. Teď jdou spinkat jinam, než kde leží Zuzka, často větrám, ale nedělám si iluze, že tu potvory nelítaj. Děti jsou naočkovaný, Klárka bere třetí dávku Broncho-vaxomu – dál už asi děj se vůle boží. 

Díky kamarádce se mi dostaly do rukou instrukce, jak postupovat, když někdo v rodině onemocní a když sami cítíte na sobě, že by to mohlo přijít.Zkopíruju to sem a jdu kloktat.

Dr. Vinay Goyal, specialista v oboru, říká:

Jedinými místy vstupu (viru do organizmu) jsou nosní dírky a ústa/krk.
Při takovéto globální epidemii je téměř nemožné vyhnout se styku s virem H1N1 navzdory veškeré obezřetnosti. Kontakt s virem není takovým problémem, jako je jeho šíření.
Dokud jste ještě zdraví a neprojevují se symptomy infekce virem H1N1, abyste zabránili jeho šíření, zhoršení symptomů a rozvinutí sekundární infekce, existují jednoduché kroky, které můžete provádět, a které nejsou dostatečně v oficiální komunikaci vyzdviženy (namísto soustředění se na zásobení vakcínami):

1. časté mytí rukou

2. „ruce pryč z obličeje“. Odolejte pokušení dotýkat se jakékoli části obličeje (pokud nechcete jíst, mýt se, atd..

3. kloktejte 2× denně teplou slanou vodou (používejte Listerin, pokud nedůvěřujete slané vodě). Viru H1N1 to trvá přibližně 2–3 dny po první infekci v krku nebo nosních dutinách, aby se šířil a ukázaly se charakteristické symptomy. Jednoduché kloktání zabraňuje šíření viru.
Svým způsobem má kloktání slanou vodou stejný efekt na zdravého jedince, jako má vakcína na infikovaného. Nepodceňte tento jednoduchý, levný a mocný preventivní způsob.

4. tak jako v bodu 3, čistěte si nosní dírky teplou slanou vodou alespoň 1× denně.
Ne každý umí tyto velice vhodné jogové praktiky – čistit si nosní dutiny, ale pořádně se 1× za den
vysmrkat a vyčistit nosní dírky tampónky namočenými v teplé slané vodě.

5. posilujte imunitu potravinami bohatými na vitamín C. Pokud je musíte nahradit tabletami, ujistěte se, že obsahují zinek, který napomáhá vstřebávání vitamínu C.

6. pijte tolik teplých nápojů, kolik jen můžete – čaj, kávu, atd. Pití teplých nápojů má stejný účinek jako kloktání, ale v opačném směru. Vymývají šířící se virus z krku do žaludku, kde nemůže virus přežít, šířit se, ani nijak škodit.


Rozšiřujte tento návod, nikdy nevíte, kdo může díky tomu zůstat naživu.

Po svačince a Kouzelné školce přišel ten čas.

Než se naučím dávat do parapodia Klárku sama, pomáhaly všechny ruce v dohledu. Klárce se ustavování ve Vall-im (takové dostal jméno, Zuzi říkala, že vypadá jako robot a tak se Vall-i přímo nabízel;) ) moc nelíbilo …

Došlo i na slzičky …

Stěžovala si na nožičku, pak prověšovala levé ramínko … ona je to docela akrobacie jí tam vůbec dát a pak ještě zkontrolovat, jestli se někde něco moc nepřepíná, domluvit se nějak s prckem, kterej to sabotuje, kde je co špatně a jestli teď už dobrý? Nožičky, které samy stát neumí a které se díky tomu deformují, najednou zažívají pěkný šok … a vysílají poplašný signál, nejradši by zase zpátky pěkně se zkroutit při sedu a basta. To tak !!!

Po asi osmi minutách přišel první úsměv:) Pinkali jsme si s nafukovacím balonkem (není to jen tak nějaká hra, je to důležité, aby se naučila ve Vall-im vychýlit do strany, pracovat s rovnováhou, musí se naučit si v něm být jistá sama sebou a nebát se).

A pak už si Klárka ani jednou nepostěžovala, a uteklo patnáct minut, co jsme si vytyčili za dnešní cíl… a uběhla půl hodina …

Přesun k počítači, nejdřív si hrála pexeso a pak na Hravém učení, to už jí sekundoval Kájík, děsně to vždycky komentuje:))

Koho by při pohledu na tuhle fotku napadlo … dřív … že to jak stojí ten prcek vlevo, je samozřejmost … asi skoro nás všechny. Není.

Je to ohromná, ohromná šikulka, ta naše princezna. Víte jak dlouho vydržela po dlouhé době stát v parapodiu? Jednu celou hodinu!!! To bych si prostě vůbec netroufla tipnout !!

Tak uvidíme, co bude dál, zítra dopoledne bude s Vall-im kamarádit půl hodinku, odpoledne zase a třeba… třeba jednou najde odvahu a zkusí toho nového kámoše i rozkolébat a možná se jí podaří udělat nějaký maličký pidikrůček … Vall-i se pohybuje jako tučňák, nebo spíš jakoby lyžoval, dokonce i zatáčí!!! Já se jen bojím, že na ten pohyb Klárka nebude mít sílu. Každopádně, i to stání je strašně důležité a já věřím, že spolu s ortézama zastavíme to kroucení nožiček i zkracování šlach, že záda udržíme co nejdýl rovná, že bude Klárka díky parapodiu posilovat ty svalíky, co ještě fungujou, že se jí bude líp dýchat, protože plíce budou mít ještě dlouho spoustu místa … Není možné vyjmenovat,čím vším může tenhle malý modrý Vall-i Klárce posloužit, od čeho všeho jí uchrání a jak moc jí pomůže v boji s atrofií. 

Tak nám prosím držte palce, ať to na pojišťovně projde bez problémů a ať už s námi doma zůstane napořád. Tedy – než ho vystřídá starší kolega, protože tomuhle Klárka jednou odroste.

Jsem fakt moc ráda, za přístup firmy Thuasne, za naší paní docentku Havlovou, za Vall-iho – a i za to, že se Klárka tak snaží a i přes bolest je moc statečná…