Klárčin blog

Ani vlastně nevím, co můžu od příštího roku čekat. Co od něj chci … 

Pro svoje děti a blízké, přátele, kamarády i pro vás všechny, kdo k nám chodíte sem na blog na návštěvu, přeju hlavně to zdraví …

Pro sebe taky, no jo …

Přeju, aby ten příští rok nepřinášel tak smutné události, jako tenhle. On je asi bude přinášet, navzdory přání … tak tam kde se stanou, přeju sílu to zvládnout. Ustát to se ctí a opět - ve zdraví…

Kdo je sám a rád by měl někoho … moc přeju štěstí, aby se potkali.

Kdo je s někým, s kým si nerozumí nebo je prostě nešťastný … sílu na vyřešení.

Tam kde chybí cokoliv – ať se dostává.

Tam kde je něčeho přebytek – ať se to srovná do mezí, jaké si přejete.

Dneska odpoledne mi napadla myšlenka, že bych chtěla vědět, co bude přesně za rok u nás … Jestli bolest poleví … co děti … jak to zvládnou … a co já … kde budu, jak se budu cítit? 

Pak jsem nad tím přemýšlela a není to dobrý nápad.

Kdyby mi někdo před rokem řekl, co v roce 2009 ztratím … koho … děsila bych se každého dne, kdy se to stane. 

Takhle jsem si každý den užívala jak to šlo nejvíc … když se teď někdy vracím k některým článkům na blogu, vidím to, cítím to z nich … ze slov, z fotek …  a jsem tak moc ráda, že jsem mohla většinu roku 2009 být šťastná, se svou rodinou, se svým mužem a dětmi …

Tak šťastný Nový rok 2010 – kéž by byl pro nás všechny opravdu šťastným … aspoň trošičku …

Od úterního dne jako bych měla srdce vejpůl.

Prasklina už tam byla. Už pět týdnů, černých, smutných, těžkých …

V úterý jakoby se rozlomilo.

Vím, jaké to je, když někdo zemře nečekaně.

Vím, jak strašně bolí, když někdo umírá pomalu. 

Vidím to kolem sebe, prožívám to … s rodiči dalších dětí se SMA … je to strašně krutý a chtěla bych řvát, že nefér.

Kde je naděje …

Musím jí hledat v každém dni. Jen je to už pět týdnů strašně těžký.

V každém úsměvu, v každém slově, v každém objetí slabých ručiček.

Když si člověk myslí, že to zvládá, aspoň jakž takž – přijde jako blesk z čistého nebe tak strašně smutná zpráva.

Neumím se s tím vyrovnat.

S tím se totiž asi vyrovnat nedá.

Jen prostě každý den se nadechnout a dělat, co se musí. Věřit, že drobné radosti vykouzlí úsměv, nejde totiž pořád jen plakat a trápit se. To by nebyl život.

Někdy mám pocit, že moje ramena už tu tíhu neudrží. Mám chuť prostě tu tíž nechat působit. Svalit se na zem, schoulit do klubíčka a zůstat tak. 

Ale copak můžu?

Tak se tu aspoň vypíšu ze svých děsů, z ohromného strachu, co nás jednou čeká – po dnešním čtení u Marcelky a Andrejky ani nejde jinak, než být vyděšená, než být tak hrozně moc unavená marností … 

Kdyby tu aspoň byl… (asi ještě spal, je brzy ráno) … ale byl … mohla bych část své tíhy přesunout, mohla bych mu část své bolesti předat, byli bychom na ni dva.  Řekl by něco, co by to nejhorší rozptýlilo, uměl to … uměl mi pomoct, uměl mě obejmout a vzít na sebe kousek té těžké černé deky, která tak sráží k zemi. 

Pro tohle nikdy neodpustím. Proto, že jsem na svůj strach o naší dceru, na každodenní boj s tou strašnou nemocí, zůstala sama.  Proto, že nemám nikoho, jako byl on, komu na ní záleželo stejně jako mě, už nikdo jí nebude tak milovat, jako my dva spolu. 

Pro tohle neodpustím.

Přes noc nám napadala pěkná bílá nadílka.

Klárka ale ráno maličko kašlala, takže původní plán, vzít jí na boby, padl. Uvidím, jak zítra.

Aspoň Kájík se se mnou dopoledne vyvenčil – běhá ve sněhu moc rád:)

Klárka doma stavěla se Zuzkou megadům z dupla. Nové komponenty, které děti dostaly  od tety Moniky a i některé autodíly od tety Mismisky našly své uplatnění !!:) 

(Autorem fotek je Zuzi – mám to v Novém Projektu poslední dobou bez práce. To je tak, když se Ježíšek trefí ;) ) 

Včera jsem si uvědomila, jak vlastně stojím skoro pořád na začátku …

Jak ta citová houpačka vůbec neubírá na grádech.

Jak to, že je mi za pět minut šest fajn – jakž takž fajn … neznamená, že v šest se bolestí nehroutím. Abych v sedm byla zase tak nějak v pohodě … relativně …

Včera to bylo pět týdnů, co Milda zemřel, ani to šestinedělí za námi ještě není …

Nedokážu být oporou druhým. Omlouvám se za to.

Přišlo mi pár mejlů, soukromých zpráv o vašich bolestech, trápeních.

Moje empatie asi někam zmizela – nebo se bráním pustit si k tělu, k duši, víc než zvládnu?

Zkusila jsem to v jednom dopise vysvětlit a nebyla jsem pochopená. Protože mně je poskytována pomoc, útěcha … musím i já být připravena ke stejnému?

Dejte mi čas, prosím.

Já mám v sobě strašně velký prázdno …

Včera mi Nikolky smrt strašně zasáhla … to nešlo k sobě nepustit… připadám si jak vycuclý citron a nedokážu si představit, jak je Marcele … nedokážu. Nikdo nikdy nedokáže prožít to, co druhý, dokud není v jeho kůži.

Já jsem ztratila muže a o svou stejně nemocnou dceru, jako byla Niky, se strašně bojím.

Jsem prostě jinde než Marcela a před šesti týdny jsem tohle vůbec netušila, že bude… že takhle strašný bude konec tohoto roku …

Nikolkou, tím co se jí stalo, na mě doléhá samota.Byla jsem tak pyšná, že na nemoc Klárky jsme DVA!!! Vím, že tu diagnozu jsme ustáli i díky tomu. Že jsem sílu na každodenní boj s nemocí, s úřady, s pojišťovnou … s bezmocí, se svým strachem … brala plnýma dlaněma z pocitu jistoty, že jsme prostě DVA, že mým mužem NIC neotřáslo, neodešel, jako někteří tatínci … byl mi takovou oporou … 

Když zemřel, Klárčinu nemoc jsem potlačila do pozadí a do včera jen tak nějak podvědomě připouštěla. Automaticky dělala co je třeba a rehabilitace a plavání nám začne zase v lednu … Neměla jsem sílu si i v tomhle přiznat tu realitu.

Včera udeřila.

Je mi strašně líto, že se rodina Marcely trápí a já se tu lituju. Jenže nemůžu jinak. Lituju se a doufám, že mě to brzy přejde, protože to nesnáším. Nesnáším se slabá.

Asi ty hormony … v šestinedělí … snad PO bude trošku líp … 

slova dochází a člověk má pocit, že ani plakat nemá sílu …

31. října letošního roku mi zemřel dědeček … napsala jsem mu básničku … dívala jsem se do ohně v našich kamnech a přemýšlela o životě, o smrti … můj muž seděl na zemi poblíž a mlčel …

.................

Plameny v kamnech

bolestně šlehají

do ticha noci

smutně šeptají

.................

Že nevíš dne ani vteřiny

kdy poslední okamžik – jediný

přijde …

Kus tebe je ve mně navzdory všemu

slibuji duši tvé na cestě do nikam? …

Nikdy na tebe 

nezapomenu …

................. 

Můj muž za dvacetčtyři dní, za pouhé tři týdny a tři dny, odešel za ním … bylo mu 37 let … 

Dnes mi zazvonil telefon.

Nevěřila jsem té zprávě … bylo jí sedmnáct … teprv sedmnáct …

Je mi to tak strašně líto … tak líto … 

Nevím vůbec co říct, co psát, co říkat, nemám odvahu Marcele zavolat, poprvé vnímám, jak asi bylo mým blízkým a přátelům před měsícem … jak strašně těžké je říkat cokoliv … jak strašně těžké je dát najevo smutek, lítost, jak těžké je jakkoliv pohladit, jakkoliv říct … jsem s tebou … jsem s vámi …

Nikolka dnes ráno zemřela. Měla stejnou nemoc jako naše Klárka … zemřela doma … Bůh ať opatruje její duši … nic víc si teď nedokážu přát … 

Niky, tahle písnička je pro tebe na cestu …  od nás … 

Tak nějak přímo i oklikou se ke mě doneslo i bylo řečeno – blízkou rodinou ze strany mého muže, že není dobře, že píšu na blog o Mildovi, o tom co se stalo, o naší rodině, o našich dětech  … nepřímo že ho protahuju netem a snad znevažuju … nepřímo bylo řečeno spousta lží, ale těch obzvlášť zlých naštěstí od lidí, které už neřeším.

Řeším názor těch, na kterých mi záleží. Vrtá mi to hlavou. Mrzí mě to.

I když se snažím a vysvětluju, stejně to asi nejde pochopit. Možná generační rozpor … možná je to o povaze, o sdílení, o soukromí, o hranicích … 

Možná je to o tom, že Milda měl blog rád. A já prostě vím, že by mu to nevadilo. 

Možná je to o tom, že bez blogu bych se pravděpodobně zbláznila.

Možná je to taky o tom, že tak nějak doufám, věřím … že blog nepomáhá jen mně.

Jenže to nevysvětlíte.

Jediné co mi zbývá je vytrvat. A doufat, že jednou pochopí. Byla bych moc ráda, prosím o to, prosím o toleranci a respekt mé osoby.

A třeba jednou pochopí. A třeba jednou si ty moje řádky psané srdcem budou i rádi číst …

Já Mildu milovala. Pořád ho miluju. Nikdy bych ho neznevážila  a nikdy bych si nedovolila dělat něco, co by mu vadilo. Za co by se mohl stydět. 

Já prostě věřím, že pokud můj muž a táta našich dětí někde je … pokud v nějaké formě jeho duše existuje dál a on nás vidí … že je na nás na všechny pyšný … žili jsme pro sebe, devět dlouhých let … postupně jak se rodily děti se učil být tátou, byl mi skvělým mužem … to přece není znevažování. 

Jen o tom píšu, mluvím … nahlas. To přece nevadí … nebo ano? 

Znáte to pořekadlo : V nouzi poznáš přítele …

Není snad pravdivější a já bych ho ještě vzhledem k naší situaci krapet parafrázovala: V nouzi poznáš sousedy.

A já děkuju těm našim, až na pár výjimek (které kde nejsou že?;) ).

Nemyslím jen ty bezprostřední – vzhledem k našemu pozemku i postavení našeho domku mám přímé jen dva, s jedním vyjdeme za každých okolností, je to fér chlap a co mě mile  překvapilo, i na pohřeb Mildy přišel … a spolu vycházeli absolutně bez problémů. Věřím, že tomu bude tak i dál. 

S druhými jsou problémy odjakživa, naštěstí jsou to lufťáci.  

Ale co mě moc překvapilo – ostatní blízcí či mírně vzdálení sousedé a kamarádi, kamarádky z vesnice – kolik jich po té nehodě Mildy přišlo … nabídlo pomoci při práci na zahradě, domku, nebo prostě jen přijdou večer, kdy je ta samota nejhorší, na kafe a u kamen si povídáme a je mi líp … na Štědrý den přišli další kamarádi, kteří mě dojali s plechovkou plnou papírových stokorun i větších bankovek od lidí ze vsi (netuším od kterých), kteří chtěli nějak vyjádřit účast a pomoci … Přišlo mi to tak smutně krásný, jak za starých časů … a já ani nevím, komu poděkovat … 

Kolem práce na zahradě a domu je to pro mě dost citlivé. Neumím si o nic konkrétního říct a radši si to popravdě udělám sama a na co nestačím, to na jaře radši zaplatím … (v plánu je celá revize elektřiny, ta je asi v nejhorším stavu, a není to sranda … díky Zrnkům a tak díky vám, kdo jste přispěl, budu moci celou práci kolem zadat najednou a ubyde mi velká starost … děkuju …)

Na takovou tu kopáčskou práci jsem domluvila jednoho souseda, na tom bych se asi sedřela … dneska jsem hodila řeč s dalším, moc milým, léty prověřeným ;), který bydlí naproti nám trošku bokem a po elektřině by přední stranu domu zateplil a nahodil. Je zedník, moc šikovný a o víkendech v létě by to zvládnul – vím že nebude drahý, ale přitom je precizní. Ostatní stěny domu nechám na další roky, ale ten předek je potřeba udělat, visí tam právě kabely  a nemám z toho dobrý pocit, navíc uniká zbytečně teplo.

No a s tímto panem sousedem mám i domluvené, že od jara do podzimu budu moci s dětma občas vyjet pryč i na několik dní, dřív nám také krmil kočky a psy a příští rok, když už bude tráva, se bude starat i o ovečky (připravím mu hadici ze studny ke korytu, aby to měl co nejjednodušší a my koneckonců taky). Tak to jsem moc ráda, chtěla bych s dětmi navštívit v létě pardubickou babičku i Mildovi prarodiče, sestřenici, prostě všechny kdo jsou od nás tak daleko a na jeden den to nejde.

No a není to jen o práci – jsem moc ráda za kamarádky, zvlášť za Janu, která prostě přijde a zeptá se, jestli nepotřebuju něco v Globusu, že tam jedou, která přijde a donese základní nákup, když ví, že jsem tu jen s malýma sama … Jsem moc ráda za holky, které chodí večer na pokec a já se nestydím před nima brečet. Ale i se smějem, to zas jo … :)

Já moc neumím si o pomoc říct. Když ale už někdo stojí za dveřma, že nemusím volat, nebo se prosit, je to jednodušší.

A tak se z kamarádek postupně stávají přítelkyně … a ze sousedů kamarádi … a já (i když většina určitě tenhle blog nezná) jim děkuju … (nahlas to umím taky, ale dnes mám potřebu se podělit i tady:) ) 

Prostě opravdu platí, že v nouzi poznáš přátele … a sousedy;)  

Nemohla jsem se dočkat dnešního odpoledne.

Zuzi přijela od táty, vzala si třetí telefon na kamarádku tady ve vsi, která přislíbila případnou pomoc v nesnázích okamžitě a střelhbitě ;) a já jsem odjela s  Jarkou do víru velkoměsta.

Nutně jsem už potřebovala vypadnout.

Káčka šla zrovna spát, dle zvěstí Zuzky spala i vyjímečně dlouho, Klárka až do čtyř hodin. Krásně to tu zvládli a nikomu telefonovat nebylo potřeba:)

Svačinka (foto Zuzi – kdo jiný:)))

Já se také měla parádně. Mám moc pěknou halenku, nebo jak se to jmenuje, na Zuzčinu závěrečnou (šaty na mě fakt nikdo nedostane, půjdu v kalhotech, děsně mi odlehlo, že to jde – džíny to ale nebudou :))), pokecali jsme prima u kafe, udělala jsem nutný nákup plen a kaší v Hypernově a udělala si radost Encyklopedií růží.

Rozhodla jsem se totiž, že na to, abych tu pěstovala kytiček víc, prostě nemám. Můj mozek od nedávné doby funguje na nouzový pohon, takže když se vzdělávat v květeně, pojmu to druhově a i kvůli Mildovi, který měl na pohřbu nádherně udělané růžičkové rozloučení – naše zahrada snad jednou bude připomínat šípkové království :)

Růže prostě miluju odjakživa …  snad se mi podaří část svého snu zrealizovat a bude se mi pěstitelsky dařit:) Nám teda, Klárka už přislíbila pomoc, knížku si dlouho prohlížela a do přípravy koupání a večeře vykřikovala hesla: Maminko, tadle je tak kdááásnáááá, ta žlutááá a tadle, ta je nádhedná taky, viď? 

Ke konci už jsem toho frmolu a blázince v Olympii měla plný brejle, asi se tam rozhodla přijít celá Plzeň – slevy no … tak tu teď sedím, pohoda, klídek, ticho, děti spinkaj … ale bylo to fajn, díky Jaruš, žes mě vytáhla a díky Zuzi, že jsem mohla na chvíli od těch rajstajblů pryč :) 

Ještě jsem ten film neviděla … ale musím … včera jsem poprvé uviděla tenhle klip  a nedokážu snad myslet na nic jiného, jak mi těch pár minut zasáhlo … děkuju Martine … 

What Dreams May Come (The One – Elton John)

Bohužel na celém netu není k sehnání, ale vím, že nějak si ke mně cestu najde … až bude čas … (stahovat ho nechci). 

O filmu na ČSFD

Calpurnie, snad nevadí … to nemůžu nechat v komentářích …a děkuju … ani nevíš, jak mi tahle písnička právě teď, v tuhle chvíli, pomohla … strašně moc … 

Modlitba (rozkliknout)

Pane ať jsi stéblo trávy

nebo obyčejný list

prosím dej ať aspoň trochu umím

ve tvých vzkazech číst

prosím dej ať řeči stromů

aspoň trochu rozumím

ať vědí že se učím

a že nic neumím

.............­.............­.......

Prosím dej ať řeči stromů

aspoň trochu rozumím

ať vědí že se učím

a že nic neumím

.............­.............­.......

Dej ať zlomím svoji pýchu

dej mi hledat pokoru

když se trápím zbytečnostmi

ať pohlédnu nahoru

ať mi stačí dohlédnout na obzor

který jsi mi dal

ať se smířím se vším

co jsi mi kdy vzal

.............­.............­.......

Ať mi stačí dohlédnout na obzor

který jsi mi dal

ať se smířím se vším

co jsi mi kdy vzal

.............­.............­.......

A dej mi sílu snášet pokorně

co změnit nemám sil

odvahu abych to nač stačím

na tomhle světě pozměnil

a také prostý rozum

který vždycky správně rozezná

co se změnit nedá

a co se změnit dá

.............­.............­.......

A také prostý rozum

který vždycky správně rozezná

co se změnit nedá

a co se změnit dá