Klárčin blog

Moc jsem se na to setkání netěšila.

Volal mi nadřízený Miloše z práce, že se tu zastaví. Už v telefonu měl tak bolavý hlas, že jsem se obávala, jestli to není až moc nahraný. Jsem přecitlivělá a všechno vnímám strašně zostřeně.

Doufala jsem, že tu bude pět minut a půjde. Vůbec jsem si nedovedla představit, co si s ním budu povídat. On neznal mě, já jeho … společného jsme měli jen tak trochu Mildu, on jako podřízeného a spolupracovníka a já jako muže.

Byl tu hodinu a půl. Krásnou hodinu a půl. Celou dobu jsme stáli v kuchyni u okna, dívali se do zahrady, na ovečky … a vzpomínali. Dozvěděla jsem se od něj tolik věcí, které jsem netušila … že Milda často mluvil o dětech … že hodně povídal o našem domě, o zahradě, o ovečkách … Dozvěděla jsem se, že tak jak jsem Mildu vnímala já, viděl ho i někdo jiný. Že byl pracovitý, spolehlivý, kamarádský, upřímný … že uměl lidem ukázat hranice,  a nenosil si práci domů. V práci pracoval, doma byl … prostě doma …

Dostala jsem i milý dopis od jednatelů, dostala jsem i pro děti příspěvek … ale nejvíc si cením toho povídání. Protože jsem ho chvíli viděla očima někoho jiného. A byla jsem na něj sakra pyšná. Můj muž byl dobrej chlap. A nemyslím si to jen já.

Pane Lorenci, děkuju …

PS: A děkuji i ostatním kolegům, pro naše děti se vzdali poloviny svých ročních odměn … opravdu mi dochází slova …