Klárčin blog

Davídek je už lepší, občas tak zamrká, občas si povídáme … a Kája … Kája je prostě … vlastně ještě miminko. Někdy je mi líto, že je tak maličkej, že si na tátu nebude pamatovat … že ho bude znát jen z fotek a povídání … Někdy mu závidím, že se netrápí (ne že bych mu přála, aby se trápil, ale že bych taky někdy brala tu sladkou nevědomost …)

Ale musím nás pochválit, dopoledne jsme si byli koupit jedličku … i u nás budou Vánoce, musí … to bych nemohla dětem udělat (i když jsem na sebe teda vážně zvědavá…) a na stole máme nádherný adventní věnec, nechala jsem si ho vyrobit od stejné firmy, která Mildovi vázala kytičky a srdíčka … je ve stejných barvách, jaké jsme zvolili pro rozloučení . 

Červená – jako láska.

Bílá – protože odešel moc brzy …

Stromeček také bude zdobený bílou a červenou …  

PS: Právě mi Davídek prozradil, co by si moc přál, ale že mu to asi nedovolim;) Brusle :) Tak jsme se domluvili, že v zimě se jezdit nedá, ale že na jaře si pořídíme brusle oba a budeme jezdit. Klárka nás bude honit na električáku, Kája na motorce a Zuzi brusle má. Jestli budu hubnout tak rychle jako posledních osm dní, tak na jaře si klidně na ty brusle stoupnu ;)  

Já nejsem schopná o včerejšku napsat. Pořád nejsem a kdoví, jestli někdy budu.

Péťa tam byla a tak, kdo nechodí na BC a článek ještě nečetl, je TADY.

Péťo, moc Ti děkuju – za to, že jsi, za  Tvoje přátelství … za Bécéčko, které je mým druhým domovem … a momentálně bych bez něj (a lidí v něm zapojených) a blogu byla pěkně nahraná …

Děkuju za veškerou pomoc v minulosti díky BC a Zrnkám zorganizovanou a i za tu současnou, byť srovnat se s tím mi stále dělá problémy …

A hlavně Ti děkuju, že jsi to byla Ty, kdo mi nabídl, že na posledním rozloučení přečte Mildovi, co jsem mu napsala … za sebe a nejbližší rodinu. Kdyby šlo napsat, že je pohřeb krásný … tak byl … krásný … a to i díky Tobě … 

A ještě za jednu věc děkuju Tvému muži. Za tu včera zasazenou višeň u nás na zahradě … Milda višně miloval, jen tak nebo v domácí marmeládě, jeho maminka dělala skvělou a já se jí snad taky naučila … Milda má od vás svůj strom … Zatím je to jen takový nic moc klacík … ale jednou z něj budou trhat ty sladkokyselé bobulky třeba jeho vnoučata a já pod ní budu sedět v křesílku a povídat jim o tom nejbáječnějším dědečkovi, který nás všechny hlídá … někde tam nahoře … už spousty let … 

dnes mi pořádně došlo, o čem tahle písnička je … děkuju Péťo za připomenutí … zase velký kus smutku se odplavil …

Jednoho dne se vrátíš – VIDEOKLIP (tenhle jsem nikdy neviděla a je taky jako by byl natočený přímo pro Mildu …) 

Den se v růži skryl

a z růže vůni bral,

tím jsi dlouho žil

a kráse přísahal

Mám už v tváři sníh,

to léta můžou být,

s prázdnem slůvek tvých

chci sotva v písních znít

 ............­.......

To víš, že zůstanou,

jak loukám tváře kvést

Dál v knihách všech zázraků

mou písní zníš dál

.............­......

To víš, že půjdem k nám,

jak cestám zbývá jít

též dveřím co vzývají

jak náruč toužení,

já dlaň tvou stále znám

.............­......

To víš sny zůstanou,

a možná může nás hřát

zas dál pár slůvek tvých,

když poznáš stůl a nůž

když s příliš krásnou lží

se loučit náleží

Vítej k nám, vítej k nám

ten stůl tu máš

.............­......

Už náruč znáš,

jak chutná prázdná číš

přijď zas k nám, ať sám už víš,

jak ve dvou dá se žít,

až příjdeš zpátky k nám.

Když jsem včera večer seděla s vybrečenýma očima u počítače (po asi čtyřech telefonem s kamarádkama a mamkou, totálně prořvanýma) a četla jsem vaše komentáře (a povolovala neschválené – omlouvám se, ale těm co píšou poprvé to hodí komentář v systému do schválení a někdy i pro nějaké slovo prostě musí komentář stát ve frontě a jen já ho můžu pustit a může to trvat než se k tomu dostanu) … tak jsem prosila o jedno, nejvíc …

Spát. Aspoň čtyři hodiny v kuse. Prosím.

Mám za sebou osm nocí, první jsme neusnula vůbec a v dalších když trhaně 2–3 hodiny … tak to byl zázrak. Noc je noční můra. Těžkej černej kabát, kterej nejde sundat a tlačí k zemi. Noce nezvládám vůbec. Nepište mi nic o statečnosti, protože mě tu nevidíte, jak se tu ploužím, brečím, koukám do tmy zahrady a nemít děti, tak mi snad nic neudrží jít za ním … 

Já se omlouvám věřícím, ale v Boha jako takového nevěřím. Přitom se ale na něj nezlobím. To je divný protimluv. Prostě chci říct, že když k někomu mluvím, tak k Mildovi … 

Včera po jedenácté na mě přišla najednou strašná slabost. Moc jsem ho prosila, ať nějak zařídí, že potřebuju spát aspoň čtyři hodiny v kuse. I kvůli sobě, protože jsem prostě strašně ale strašně vyčerpaná, a taky kvůli noci samotné. Abych nekoukala na to, jak se ručička strašně pomalu točí, jak na displey svítí 2:02, za chvíli 2:10 – … a tak …

Nevím, jestli to zařídil Milda nebo totální vyčerpání, ale spala jsem přes šest hodin!! Sice jsem se 2× vzbudila, jednou sama a jednou chtěl Kájík čaj, ale okamžitě jsem zase usnula!!!

Děkuju.

Nevím komu, ale děkuju za spánek. Půl šestá už jde. V půl šestý už se dá uvařit čaj a říkat si, že je ráno. Jsem i čilejší a dovedu si představit, že dnešní den nějak přežiju. Slíbila jsem klukům a Zuzi výlet, pojedeme pro šanony do města (mám tu strašně papírů kolem pozůstalosti a to toho ještě přibude a jsem děsnej bordelář, slíbila jsem Mildovi, že se polepším a že od teď se budu snažit …). Pak se vrátíme domů, Kája potřebuje spinkat, a odpoledne se snad seberu a půjdem jen tak na procházku. Ne mezi lidi ve vsi, na to ještě nemám. No uvidíme.

A večer ho zase poprosím o spánek. Strašně moc potřebuju spát aspoň trošku a šest hodin jsem spávala i dřív normálně. Když dokážu aspoň někdy spát, tak jako dneska, tak bude líp.

Je to poznat i na tom, že mám chuť psát na blog. Včera to nešlo …

A děkuju vám všem, vy ani nevíte, u kolika komentářů brečím dojetím, u kolika se i třeba pousměju, u kolika cítím vaše pohlazení, žádné slovo od vás není zbytečné… neztratí se, vím o něm, vážím si toho … jen na reakce adresné nezbývá zatím čas, ale já se k některým z vás vrátím postupně, jak budu stíhat…

Za chviličku vydám jako článek email od jedné z vás, který mi přišel dnes v noci, snad můžu… je to tak nádherně napsané a ta pravdivost mě tak dostala … že to nemůžu nechat jen pro sebe.  

Přeju vám hezký čtvrtek. Přeju ho sobě i dětem. Slzy nevadí, ty asi budou, ale ten pocit totální beznaděje by mohl zůstat někde schovaný, aspoň po většinu dne…

Jsem tak ráda, že vás mám, všechny. A moc si vážím těch z vás, které mě třeba moc nemusí pro něco z minulosti, že jsme si v nějakém názoru nesedli – a stejně mi sem píšete a jste s námi …

Děkuju …