Klárčin blog

… ale teda nic z toho, co asi čekáte, se nekoná…

Když jsem Klárku v nemocnici oblíkala, když jsem jí soukala nožičky do punčocháčů, ona se na mě sladce usmívala a štěbetala – já prostě řvala do jejích bodýček a snažila se to maskovat. No moc to nešlo.  

Samozřejmě, že jsem ráda, že je doma, ale když jí nosím, když jí rovnám, když jí svlíkám, když jí připravuju jídlo … tak je mi strašně, strašně, strašně, že jsem tu jako rodič zůstala SAMA …

Ta realita na mě vyskočila spolu s převozem urny domů … náš táta je už doma, vrátil se … jen v tom stavu, v jakém je, je to prostě  … na nic. Najednou člověku docvakne, že je to prostě TAK a i kdybych já nevím co, tak prostě to TAK zůstane. Strašný.

Prostě žádný fotky, žádný strašný páteční odpolední štěstí – musím se doslova dokopat, abych něco dělala, abych tu jen nebloumala, abych nebrečela nad tím, že mi tlačí malíček v botě nebo že kočka ukradla sýr. Brečím pro každou hovadinu a jsem prostě nemožná. Trošku doufám, že se vypíšu a vzpamatuju. No a to ještě pořád čekám, kdy se Klárka na tátu po týdnu v nemocnici zeptá (pochybuju, že to tenkrát vůbec pobrala …) 

Proč jsou ty večery tak těžký … proč je život takovej … já to nechápu …