Klárčin blog

Ještě si pamatuju tu směsici pýchy a dojetí, když jsem s Klárkou, Davídkem i Kájou jela na úřad do Plzně pro Kájíkův rodný list … bylo to skoro nedávno … 

Jak absolutně jiný pocit, než ten dnešní. Když mi doporučeně přišel list úmrtní … 

Další cihla ve zdi … určitě ne poslední, ale hodně podstatná. 

Čtu si místo úmrtí a chce se mi křičet, že takhle to přece nechtěl :(( Když jsme si povídali o umírání, které jednou … přijde … já jsem vnímala, že nejlepší je zemřít doma. S těmi, které milujeme. Když to jde …

Milda to viděl jinak. Když by bylo hodně zle a umíral by na nějakou nemoc, kdy by to už nebyl skoro on, jak říkal … odešel by do lesů … na samotu, do hor … ftipkoval, že by radši umrznul, než aby nám byl  na obtíž. Kdo ho znal, tak ví, že v podstatě to myslel vážně … bylo mu blízké přijetí smrti jako u Indiánů …  

Bylo mi to líto, ale byly to jen teoretické řeči. Ani jsem netušila, jak moc teoretické v jeho případě.

Dneska držím v ruce jeho úmrtní list. Jeden z nás tu žil. Krátkých 37 let … v jedné vteřině, osudové, přišel konec.

Když to člověk čte v novinách, nebo vidí v seriálu … říká si … tohle se nám nemůže stát.

Nám se to stalo.

Nemám výčitky, že nevěděl, že jsem ho milovala. Vím, že jsem mu to často říkala a vím, že jsme žili, co se týká vztahu hodně intenzivně. Přesto …  nechápu, proč jsme měli tak málo času … Proč ???

A naše děti ještě míň … není to fér … ale jak někdo psal, nikdo nám nikdy neslíbil, že život bude fér.

Ach jo …